Pohled Kaelena:

Stál jsem u zdobeného mramorového krbu v sídle Mercerových a svíral jemný porcelán svého šálku. Praskající plameny za mými zády nedokázaly ani v nejmenším zahnat vroucí hněv, který se mi pevně svíral v hrudi. Chladným, vypočítavým zrakem jsem sledoval scénu, jež se přede mnou odehrávala. Lorelei Vanceová skákala kolem své rozmazlené nevlastní dcery Lyly, uhlazovala límec dívčiny značkové bundy a rozplývala se nad jejími dokonale upravenými vlasy. Těžké zlaté náramky na Loreleiných zápěstích o sebe cinkaly v drásavé melodii strojené náklonnosti.

Kdykoli však Lorelei pohlédla na Kiru – své vlastní tělo a krev –, její výraz se proměnil v masku neskrývaného, jedovatého opovržení. Chovala se k té dívce, jako by byla jen blátem zaneseným na její drahé perské koberce.

Hluboko v mém vědomí Duke nepřetržitě vrčel. Hluboké vibrace jeho hněvu mi narážely do žeber a dožadovaly se krve za tu nehoráznou neúctu projevenou příslušnici našeho druhu. Chtěl vycenit tesáky, chtěl jim ty podlézavé úsměvy servat z tváří. Zkrotil jsem ho, spolkl zavrčení v hrdle a zachoval si ledový zevnějšek.

Kira měla hlavu sklopenou. Její vybledlý, příliš velký svetr působil v luxusním prostředí salonu Mercerových křiklavě nepatřičně. Vzala svůj obnošený, žalostný batoh a hodila si ho přes rameno. Tiše vyklouzla bočními dveřmi, aby unikla do školy, a zmizela v ranním vzduchu, aniž by se s ní rodina byť jen slovem rozloučila.

Nenuceně a s rozmyslem jsem usrkl dovozového čaje. Nechal jsem ticho plynout. Nechal jsem v salonu viset klid přesně tak dlouho, aby se Mercerovi začali potit. Nathaniel neklidně přešlápl, očima nervózně těkal mým směrem a upravoval si sako šité na míru.

„Vaše dcera se zdá být poněkud příliš rozmazlená,“ poznamenal jsem jen tak mimochodem a odložil šálek na podšálek s ostrým cinknutím. Můj tón zůstal lehký, ale hlas v sobě nesl těžkou, neoddiskutovatelnou váhu soudcovského kladívka.

Lorelei horlivě přikývla a tvář se jí rozzářila pocitem zadostiučinění, neboť předpokládala, že mluvím o Kiře.

„Naprosto souhlasím, Alfo Kaelene. Ta dívka po tom čase stráveném pryč potřebuje pevnou ruku. Ujišťuji vás, že v jejím chování budu napříště mnohem přísnější. Povedu ji k větší kázni.“

Oči mi v tu ránu zledovatěly a prořízly její patolízalský, umělý úsměv. Teplota v místnosti prudce klesla.

„Měl jsem na mysli Lylu,“ opravil jsem ji a hlas mi klesl do nebezpečně tichého, smrtícího tónu.

Lorelei zkameněla. Páteř se jí narovnala jako struna a z tváří jí v rychlé, uspokojivé vlně vyprchala veškerá barva.

Nathaniel, který byl v každém ohledu prozíravým a vypočítavým obchodníkem, vycítil katastrofální společenské faux pas, které jeho žena právě způsobila. Rychle zasáhl a předstoupil s křečovitým, chlácholivým gestem.

„Máte pravdu, Alfo Kaelene,“ slíbil Nathaniel nervózně a hlas se mu chvěl panikou. „Lyla za svůj nedostatek vychování ponese tvrdé následky. Ujišťuji vás, že napříště se bude ke všem členům této domácnosti přistupovat s patřičnou úctou.“

Když se k nám v salonu konečně připojil můj synovec Declan se svou vyvolenou družkou Siennou, aby probrali spletité organizační záležitosti blížícího se obřadu spojení, atmosféra zůstávala napjatá. Sienna se ho snažila vtáhnout do plánování, ukazovala mu květinovou výzdobu a seznamy hostů. Declanovo hluboké rozptýlení však bylo každému, kdo měl oči, bolestně a žalostně zřejmé. Konverzaci téměř nevnímal. Seděl strnule v křesle a místo aby se podíval na svou budoucí nevěstu, nepřítomně zíral na složité vzory vetkané do koberce.

Později jsme pozemek Mercerových opustili. Do sídla Thorneů jsme se vraceli v tíživém tichu mé luxusní limuzíny. Silné předení motoru bylo jediným zvukem, který ticho narušoval. Napětí sálající ze sedadla spolujezdce zahušťovalo vzduch v autě tak, že se stával téměř nedýchatelným.

Declanův vnitřní konflikt nakonec přetekl. Hleděl přes tónované sklo na míjející městské ulice, třesoucí se rukou si prohrábl vlasy a pak se otočil ke mně. Z hrdla mu vyšel napjatý hlas, který praskal syrovým zoufalstvím, jež mi lezlo na nervy.

„Strýčku Kaelene, mám pocit, že jsem s těmi zásnubami se Siennou udělal strašlivou chybu.“

Okamžitě jsem ho utnul. Lehce jsem sešlápl brzdu, než jsem znovu přidal plyn, a můj tón klesl na absolutní nulu. Nestrpěl jsem ani náznak odporu.

„Tohle není dětská hra, Declane. Obřad spojení je zásadní politické i duchovní spojenectví mezi dvěma významnými rody. Jestliže jsi na toto uspořádání přistoupil, musíš ho dotáhnout do hořkého konce. Vycouvat v polovině a zesměšnit obě rodiny nepřichází v úvahu,“ vyřkl jsem nekompromisně.

Otevřel ústa, aby protestoval, ale já ho nenechal promluvit.

Věděl jsem až příliš dobře, proč se tak chová. Jeho otec si tento uspěchaný obřad vynutil právě proto, že Declanovu bývalou přítelkyni nedávno propustili z nápravného zařízení.

Hleděl jsem na bledý profil svého synovce, v duchu vyvedený z míry a znechucený. Nedokázal jsem pochopit, jak může žena s kriminální minulostí vzbuzovat takovou slepou, žalostnou oddanost u člena pokrevní linie Thorneů. Naše rodina vyžadovala sílu, loajalitu a bezúhonné postavení. Vzdychat po odsouzené trestankyni byla hanba.

„Ať už myslíš na cokoli – nebo na kohokoli –, musíš to okamžitě pustit z hlavy,“ varoval jsem ho chladně a oči nespouštěl ze silnice před sebou. „Plň svou povinnost vůči této smečce.“

Declan se poraženě sesunul zpět do plyšového koženého sedadla.

Po návratu do rozlehlého panství Thorneů Declan vyrazil z auta ve vteřině, kdy jsem zaparkoval před prastarým kamenným průčelím. Bez dalšího slova zmizel v mohutném rodovém sídle. Vystoupil jsem do svěžího odpoledního vzduchu a štěrk mi zachroupal pod naleštěnými botami. Záměrně jsem zastoupil cestu Piper. Byla to upovídaná dospívající dcera naší vrchní hospodyně, která právě poskakovala po dlouhé příjezdové cestě s batohem houpajícím se na ramenou.

Poznal jsem její tmavomodrou a stříbrnou školní uniformu z ranního odchodu u domu Mercerových. Došlo mi, že navštěvuje střední školu v Mooncrestu společně s Kirou.

„Dobré odpoledne, Alfo Kaelene!“ vyhrkla Piper a oči se jí rozšířily překvapením, když jsem jí vstoupil do cesty.

„Piper. Přijali k vám do školy nedávno novou studentku? Kiru Vanceovou?“ zeptal jsem se.

Dospívající dívka, celá žhavá zavděčit se svému alfovi, vzrušeně spustila a nevědomky mi prozradila klíčové informace.

„Ano! Chodí se mnou do třídy. Většinou se drží stranou a ostatním se vyhýbá. Taky jsem si všimla, že si našla práci v kavárně Moonshadow Whisper. Má tam dlouhé, příšerně těžké směny po škole. Musí být hrozně náročné takhle skloubit školu a práci.“

Obočí se mi hluboce stáhlo a ve tváři se mi usadil temný mrak.

Proč by dívka žijící pod bohatou střechou Mercerových musela hledat vyčerpávající zaměstnání po škole, jen aby si zajistila základní potřeby? Panství Mercerových oplývalo značným bohatstvím. V mysli mi bleskla vzpomínka na Loreleino chabě maskované opovržení i na Kiriny zaprášené, žalostné šaty, což v Dukovi znovu zažehlo ochranitelský vztek. Záměrně ji nechávali bez prostředků. Přinutili nezkušenou omegu, aby se v nebezpečném městě protloukala na vlastní pěst.

Tón jsem udržel pečlivě neutrální a skryl dravé instinkty, které mi planuly v hrudi.

„Chtěl bych, abys na Kiru ve škole dohlédla,“ nařídil jsem jí nenuceně.

Piper zamrkala, vyvedená z míry tou náhlou prosbou. „Dohlédla na ni?“

„Dohlédni, aby dobře zapadla.“

Popošel jsem blíž a využil svou přirozenou autoritu alfy, abych dívku zavázal neporušitelným mlčením. Vzduch ztěžkl vahou mého rozkazu.

„Tohle zůstane mezi námi, Piper. Nesmí se dozvědět, že jsem tě o to požádal. Dále požaduji, abys mi podávala pravidelné, podrobné zprávy o tom, jak se Kira zabydluje, s kým mluví a na jaké problémy případně naráží.“

Piper se narovnala v zádech a chopila se mého rozkazu jako posvátného úkolu. „Nezklamu vás, Alfo Kaelene. Slibuji, že budu mlčet.“

Toho večera jsem rázoval po své soukromé pracovně. Mahagonová podlaha vrzala pod mými těžkými kroky. Nedokázal jsem utišit neklidné přecházení svého vlka. Duke škrábal na hranice mé mysli a dožadoval se, abychom tu omegu zkontrolovali. Chtěl ji vidět na vlastní oči.

Podvolil jsem se tomu nutkání a domluvil si skleničku se Simonem Clarkem. Simon byl můj nejlepší přítel z dětství a nejvýjimečněji nadaný léčitel celé smečky.

Vytáhl jsem telefon a určil místo: luxusní bar nacházející se přímo ve čtvrti Moonshadow.

Když jsem dorazil, záměrně jsem si vybral strategický stůl v přítmí u okna v prvním patře. Toto konkrétní místo nabízelo dokonalý, ničím nerušený taktický výhled na spodní část Náměstí ozvěn. Neonová světla z ulice pod námi se odrážela od skla a ozařovala rušné chodníky.

Dole, kde se hbitě pohybovala po jasně osvětlené kavárně Moonshadow Whisper, byla Kira.

Opřel jsem se do koženého křesla a s hlubokým zaujetím ji sledoval. Pohybovala se s ladnou efektivitou a proplétala se zaplněným sálem kavárny. Její stříbrné oči zachycovaly ostré světlo zářivek, zatímco zkušeně balancovala s těžkými podnosy plnými kouřících hrnků a talířů a kličkovala mezi těsně naskládanými stoly, aniž by rozlila jedinou kapku. Dvojice hlučných zákazníků v rohovém boxu se pokusila upoutat její pozornost a jejich úsměvy byly dravé a vlezlé.

Kira si s nimi poradila bez zaváhání. Zdvořile, leč nekompromisně jejich nechtěnou pozornost odrazila s tichou, vznešenou důstojností, která si vynucovala respekt. Nekrčila se. Neuhýbala před jejich drzými pohledy. Vymezila si hranice, upravila si zástěru a přešla k dalšímu stolu.

„Kaelene? Vnímáš vůbec jediné slovo z toho, co ti říkám?“

Simonův podrážděný hlas prořízl tichou jazzovou hudbu baru. Důrazně mi zamával rukou před obličejem, čímž roztříštil mé hluboké, výhradní soustředění.

Zamrkal jsem a odtrhl zrak od skleněné tabule. Ani jsem se neobtěžoval skrývat hluboké rozladění z jeho náhlého vyrušení.

„Co je?“ vyštěkl jsem úsečně.

Simon zmlkl. Sledoval můj neoblomný pohled dolů oknem do kavárny a obočí mu v náhlém prozření vystřelilo až k linii vlasů. Jakmile spatřil přesný cíl, který si získal mou pozornost, po tváři se mu rozlil vševědoucí, neuvěřitelně otravný úšklebek.

Opřel se do křesla a zakroužil jantarovou tekutinou ve své sklenici.

„Co přesně to tak fascinuje nechvalně proslulého, nedotknutelného Zimního krále?“ zamumlal s neskrývaným pobavením a otázku položil jen tak z legrace, aniž by tušil, jaká hluboká pravda se za jeho škádlivými slovy skrývá. „Snad ne nějaká obyčejná servírka z řad omeg?“