Nadia

Uběhly přesně dva trýznivé roky od mé osudné noci s Cassianem Thornem. Dodnes jsem si pamatovala těžké cvaknutí dveří jeho střešního apartmá, které se za mnou zavřely a zpečetily můj osud. Vyměnila jsem své tělo, svou hrdost i své bezpečí za jediný kufřík napěchovaný jedním milionem dolarů. Ty peníze měly všechno napravit. Měly zaplatit složitou operaci srdce mé mladší sestry a zajistit náš únik z noční můry. Svou část jsem splnila. Vytrpěla jsem chladnou, obchodní realitu postele mafiánského bosse. Vzala jsem hotovost. Zaplatila jsem těm nejlepším chirurgům, jaké jsem dokázala najít.

Nakonec na ničem z toho nezáleželo. U sestry došlo ke katastrofální pooperační komplikaci. Zběsilé alarmy monitoru srdce se mi dodnes vracejí v nočních můrách. Zemřela dřív, než jsem stihla vůbec doběhnout nemocniční chodbou, abych ji chytila za ruku. Ztratila jsem jediného člověka, kterého jsem na tomto chmurném světě milovala. Žal mě málem zcela pohltil. Stála jsem na pokraji sil, připravená se vzdát a nechat se pohltit temnotou, dokud mě vlna ranních nevolností nedonutila udělat si těhotenský test. Dvě růžové čárky změnily můj osud. Nosila jsem v sobě tajný, bijící důvod žít dál. Byla jsem těhotná s Cassianem Thornem.

Věděla jsem přesně, kým a čím Cassian je. Byl to bezohledný kápo operující v krví nasáklém mafiánském podsvětí. Kdyby on nebo jeho nepřátelé někdy zjistili, že nosím jeho dědice, mé dítě by se stalo trvalým terčem. Sbalila jsem si své skromné věci, změnila si jméno a uprchla hluboko do venkovského Texasu. Poslední dva roky jsem strávila budováním tichého, obyčejného života v prašném městečku. Sehnala jsem si práci jako pomocná kuchařka v místním bistru a splynula s okolím. Vyměnila jsem děsivé stíny mafie za pach mastnoty, smažící se slaniny a zvětralé kávy.

Otřela jsem si ruce do špinavé zástěry a pohlédla na levné hodinky na zápěstí. Během té hodiny jsem zkontrolovala čas už podvacáté. Vyzvedávání mé krásné dcerky Cassii ze školky bylo kotvou mé existence. Její zářivý úsměv s chybějícím zoubkem vymazal každou špatnou vzpomínku, kterou jsem v sobě nosila. Udržet její existenci v tajnosti před Cassianem a zbytkem světa bylo mým posvátným slibem.

„Pořád na ty hodinky zíráš, jako by ti dlužily peníze. Prostě si pro ni už běž,“ zasmál se kolega a vykoukl přes výdejní okénko z kuchyně.

„Je to na mně tak vidět?“ věnovala jsem mu upřímný úsměv a hodila utěrku na nerezovou linku.

„Nadio.“ Lítačkami do kuchyně prošla další servírka, obočí svraštělé zmatkem. „Venku tě hledají nějací lidé.“

Úsměv mi zmizel ze rtů. Mě nikdy nikdo nehledal. Roztřesenými prsty jsem si rozvázala zástěru a vyšla z kuchyně. Pozdní odpolední slunce proudilo špinavými okny bistra a ozařovalo box v nejvzdálenějším rohu. V žilách mi ztuhla krev. Na popraskané červené kožence seděli Camilla, Beatrix a Zane. Moje tyranská pěstounská rodina. Lidé, kteří mi z dětství udělali peklo na zemi. Lidé, kteří mě celé dny zamykali v černočerném sklepě.

Hrudník mi sevřela ochromující vlna traumatu. Náhle jsem ucítila zatuchlinu té betonové sklepní podlahy. Cítila jsem, jak mi chladná temnota svírá hrdlo. Jakýmsi zázrakem mě vypátrali. Přinutila jsem nohy k pohybu a přešla šachovnicové linoleum. Camilla mě spatřila a s předstíranou náklonností zamávala pěstěnou rukou. Zane seděl opřený vzadu, šťoural se v zubech obalem od brčka a choval se, jako by mu to tu patřilo. Beatrix si posunula nadrozměrné značkové sluneční brýle na temeno hlavy a její odsuzující pohled přejel mé laciné džíny, okopané tenisky a vybledlé tričko.

„Podívejme se, kdo se uráčil poctít nás svou přítomností. Mastnota ti vážně sekne,“ ušklíbla se jedovatě Beatrix a z lesklých rtů jí odkapával sarkasmus.

„Co tady děláte? Jak jste mě našli?“ vyštěkla jsem a udržovala si od stolu odstup.

„Takhle se přece nevítá milovaný bratr. Chybělas nám, Nadio,“ řekl Zane, těžce položil ruku své sestře kolem ramen a zašklebil se jako predátor.

„Jo, hledali jsme tě všude. Proč jsi utekla?“ Beatrix předstírala našpulený ret.

„Chci, abyste odsud okamžitě vypadli,“ řekla jsem a snažila se znít pevně. Musela jsem ochránit svou dceru. Tito lidé byli odchováni zločinem a krutostí. Kdyby Cassiu objevili, bez vteřiny váhání by ji použili jako páku.

„Ale no tak, buď hodná. Máš vůbec tušení, kolik peněz jsme utratili, abychom tě vystopovali? Měla bys projevit trochu vděčnosti lidem, kterým na tobě záleží,“ zakňourala dramaticky Beatrix a dlouhým nehtem obkroužila okraj hrnku s kávou.

Přenesla jsem pohled na Camillu. Moje pěstounka seděla mlčky, výraz jako vytesaný z kamene. O mé blaho jí ani v nejmenším nešlo.

„Co chceš, Camillo?“ zeptala jsem se a můj hlas klesl do hlubokého, nebezpečného tónu.

„Už jsme ti to řekli. Chceme jen—„ začal Zane.

„Peníze, které jsi dostala od Cassiana Thornea. Chceme je všechny,“ skočila Camilla svému synovi do řeči, naklonila se dopředu a opřela se lokty o lepkavý stůl.

„Mami, nebuď tak přímá,“ povzdychla si Beatrix a protočila panenky.

„Nebuď nevděčná mrcha, Nadio. Ujaly jsme se tě a živily tě osm dlouhých let. Šatily jsme tě. Krmily jsme tě. Zasloužíme si každý cent z toho milionu dolarů,“ vyjela na mě Camilla a zlostně si mě měřila.

Vystopovali mě přes celou zemi kvůli penězům. Necítili ani špetku výčitek za roky týrání. Byli bohatí, a přesto mě chtěli sedřít z kůže. Zaryla jsem nehty do dlaní a posbírala veškerou odvahu, kterou jsem v sobě našla. Celé roky jsem se před nimi krčila strachy, ale teď jsem byla matkou. Už jsem nebyla ta vyděšená holčička ze sklepa.

„Jsou to dva roky. Ty peníze jsou pryč,“ prohlásila jsem hlasem pevným a odvážným.

„To si snad děláš prdel!“ zaječela Beatrix; její hlas se odrazil od stěn bistra a přitáhl pohledy stálých hostů. Práskla rukama do stolu a vstala.

„Je to pravda. Peníze jsou pryč. Obrovskou část jsem utratila za neúspěšnou operaci srdce své sestry a za pooperační péči. Když zemřela, vzala jsem zbytek a vložila ho do investičního fondu. Zoufale jsem chtěla vybudovat nějakou budoucnost. Ukázalo se, že to byl podvod. Ztratila jsem všechno. Proto teď obracím hamburgery a drhnu nádobí v texaském bistru,“ řekla jsem, stála pevně na svém místě a dívala se přímo do Camilliných rozzuřených očí.

Beatrix vstoupila do mého osobního prostoru a vlezlá vůně jejího drahého parfému se odporně mísila se zápachem starého přepáleného oleje. Tvář se jí zkroutila vzteky. „Ty čekáš, že téhle dojemné historce uvěříme? Vždycky sis hrála na nevinnou oběť, ale ambice jsi měla pořádné. Cassian Thorne je miliardář a kápo. Jak jsi vůbec přiměla takového muže, aby si všiml takové ubohé krysy, jako jsi ty? Jak velká děvka jsi musela být, aby si myslel, že si zasloužíš dva posrané miliony dolarů?“

„Vždycky to byla ubohá děvka. Je mi jedno, co jsi v té posteli dělala, aby Cassian otevřel svůj trezor. Já chci prostě naše prachy,“ odplivl si Zane a vysunul se z boxu.

Beatrix zvedla ruku, chystala se k fyzickému útoku. Než však stihla udeřit, ze zadní kapsy džínů mi pronikavě zazvonil mobil. Udělala jsem krok dozadu, abych si vytvořila odstup, a telefon vytáhla. Na displeji svítilo jméno Cassiiny chůvy. Přejela jsem prstem po obrazovce a přitiskla si telefon k uchu, ignorujíc zuřivé výlevy toxické trojice přede mnou.

„Slečno Nadio! Celé odpoledne se vám snažíme dovolat!“ Hlas chůvy byl ostrý, prosáklý čirou, nefalšovanou panikou.

„Co se stalo? Je Cassia v pořádku?“ Žaludek se mi propadl až na podlahu.

„Stalo se něco strašného. Vaše dcera prostě zničehonic zkolabovala. Nejde ji probudit. Musíte okamžitě přijet do nemocnice!“

Bistro se vytratilo. Camilliny hrozby, Beatrixiny urážky i Zaneův úšklebek se rozpustily v bezvýznamný bílý šum. Ráno byla Cassia naprosto v pořádku. Neměla žádnou horečku. Věnovala mi svůj obvyklý zářivý úsměv, když jsem ji při loučení políbila na tvářičku.

„Do které nemocnice?“ vydechla jsem a hlas se mi zlomil.

Nečekala jsem, až moje pěstounská rodina promluví. Otočila jsem se k nim zády a rozběhla se ke skleněným dveřím bistra. Lidi, kteří si libovali v tom, že mi dělali ze života peklo, jsem opustila bez jediného zaváhání a bez jediného pohledu zpět. Vpadla jsem do spalujícího texaského horka a mávnutím zastavila projíždějící taxík.

Cesta do nemocnice byla dusivou šmouhou trýznivého děsu. Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila krev, a v duchu se modlila k Bohu, v něhož jsem před dvěma lety přestala věřit. Ještě než auto stihlo zastavit, hodila jsem po řidiči zmačkanou bankovku a prohnala se automatickými posuvnými dveřmi pohotovosti. Ostrá zářivková světla mě oslepila. Pach bělidla a dezinfekce mě udeřil do žaludku.

V čekárně jsem spatřila chůvu, jak nervózně přechází sem a tam. Tvář měla bledou a uplakanou.

„Kde je moje dcera?“ zachraptěla jsem a chytila ji za ramena.

„Přeložili ji na JIP. Pojďte za mnou,“ řekla a vedla mě labyrintem sterilních bílých chodeb.

Zastavily jsme se před těžkými skleněnými dveřmi. Přitiskla jsem ruce na studenou tabuli skla a pohlédla dovnitř. V hrdle se mi zadrkl dech. Cassia ležela bez hnutí na obrovské nemocniční posteli. Vypadala křehce, bledě a bez života. Z jejího drobného tělíčka trčela změť drátů a hadiček, které ji spojovaly s monitory pípajícími v pomalém, děsivém rytmu.

Převalila se přese mě děsivá vlna déjá vu a rozdrtila mi hruď. Viděla jsem svou zesnulou sestru ležet v naprosto stejné poloze. Viděla jsem tu bledou kůži. Slyšela jsem mechanické dýchání. Už jsem v nemocniční posteli ztratila sestru. Odmítala jsem přijít o své dítě.

„Při malování najednou zkolabovala. Strašně jsem se bála. Okamžitě jsem zavolala záchranku,“ zamumlala chůva a utřela si oči.

„Co říkal doktor? Proč je napojená na všechny ty přístroje?“ naléhala jsem a nedokázala odtrhnout zrak od svého nemocného dítěte.

Chodbou rázně kráčel lékař s chmurným výrazem v naškrobeném bílém plášti a v ruce svíral kovovou složku. Pustila jsem se okna a vyrazila mu naproti.

„Já jsem Nadia. Jsem matka Cassii. Řekněte mi, co je mé holčičce,“ žadonila jsem a v očích se mi sbíraly slzy.

Lékař se zastavil a pohlédl na mě s těžkým, soucitným výrazem. Dlouze si povzdechl, než zasadil zdrcující ránu, která mi zbořila celý svět.

„Hned po jejím příjezdu jsme nechali udělat urgentní rozbor krve. Je mi to moc líto, Nadio. Vaší dceři byla diagnostikována leukémie v raném stádiu.“

Pod nohama se mi propadla zem. Stěny chodby se zatočily. Leukémie. Rakovina. Moje holčička má rakovinu.

„Ne. To nemůže být pravda. Ráno byla v pořádku. Smála se. Jsou jí teprve dva roky!“ vzlykala jsem a v odmítavém gestu kroutila hlavou.

„Vím, že je to obrovský šok. Protože jsme to podchytili v raném stádiu, má šanci bojovat. Musíme však okamžitě zahájit specializovanou, agresivní léčbu, abychom zaručili její přežití. Musím k vám být upřímný. Protokol léčby je rozsáhlý a bude neuvěřitelně nákladný. Nemůžeme si dovolit žádné prodlení,“ vysvětlil lékař pevným, ale jemným tónem.

Nechal mě stát samotnou na chodbě. Přitiskla jsem se zády ke zdi a pomalu se svezla na studené linoleum. Přitáhla jsem kolena k hrudníku a nechala slzy volně téct. Moje ochranné plány se drolily v prach. Zapřísahala jsem se, že Cassiu před Cassianem Thornem ukryji. Přísahala jsem, že svou nevinnou dceru nikdy nevystavím jeho násilnickému, bezohlednému světu. Chtěla jsem, aby vyrůstala v bezpečí, daleko od krve a zbraní.

Znovu jsem pohlédla skrze skleněné okno. Sledovala jsem, jak se její drobný hrudník zvedá a klesá. Byla jsem jen kuchařka v bistru. Žila jsem od výplaty k výplatě. Neměla jsem na účtu ani vindru. Nemohla jsem si dovolit jediný den specializované onkologické léčby, natož celé měsíce. Nemohla jsem dopustit, aby se historie opakovala. Nemohla jsem stát u další nemocniční postele a sledovat, jak člověk, kterého miluji nejvíc na světě, naposledy vydechne.

Musela jsem spolknout svou hrdost. Musela jsem spolknout svůj strach. Sama jsem to zvládnout nemohla. Cassian byl miliardář. Cassian vládl impériu. Měl moc, peníze i prostředky, aby ji zachránil. Musela jsem mu dát vědět o Cassiině existenci. Uvěří mi? Jak by bezohledný mafiánský kápo reagoval na utajené dítě? Nevěděla jsem. Bylo mi to jedno. Musela jsem zachránit život své dcery za každou cenu.

Zvedla jsem se ze země a otřela si slzy z tváře. Moje zoufalství ztvrdlo v nezlomné, neústupné odhodlání.

„Zůstaňte s Cassiou, prosím. Neodcházejte od ní ani na vteřinu. Musím někam jít,“ řekla jsem chůvě a můj hlas zněl tvrdě jako ocel.

S touto jedinou, zoufalou myšlenkou pálící v mysli jsem se otočila na podpatku a bezhlavě se rozběhla ven ze dveří nemocnice.