Cassian.

Ostré kovové cvaknutí mého zippa se rozlehlo těžkým tichem pracovny. Vložil jsem si cigaretu mezi rty, škrtl plamínek a pomalu potáhl. K klenutému stropu jsem vyfoukl hustý prstenec šedého kouře.

Jaxon vrazil dovnitř těžkými dvoukřídlými dubovými dveřmi, opřel se rukama o kolena a ztěžka oddychoval. „Našli jsme Dominica. Pokoušel se zmizet ze země na nákladní lodi.“

Znovu jsem potáhl. Ten parchant si vážně myslel, že by mohl přežít poté, co vztáhl ruku na mé lidi. Moje naprostá otrava z posledních týdnů se v mžiku rozplynula. Lidé kolem mě v poslední době našlapovali po špičkách a dny se vlekly v nekonečné nudě. Potřeboval jsem cíl. Potřeboval jsem někoho potrestat.

„Kde je?“ zeptal jsem se nevzrušeným tónem.

„V mučírně.“

Zamačkl jsem cigaretu do křišťálového popelníku a přehodil si sako přes ramena. Rozptýlení bylo přesně to, co jsem potřeboval. Udělal jsem dva kroky ke dveřím, když vtom pancéřovaným sklem mého okna pronikl hlasitý, zoufalý křik.

Jaxon se zamračil. Přešel k oknu a pohlédl dolů na opevněné nádvoří. „Dole někdo dělá nehorázný povyk. Pravděpodobně jedna z Dominicových kurev, co přišla žebrat o jeho život.“

Nebylo mým zvykem ubližovat ženám, pokud si to situace nevyžadovala. Přistoupil jsem ke sklu a shlédl na betonový dvůr. Dva mí ozbrojení strážní drželi jakousi ženu za paže. Nepřikrčila se strachy. Zapřela se nohama do země, trhla tělem dozadu a s překvapivou silou se jim vykroutila ze sevření.

Jaxon zakroutil hlavou. „Ty slabochy u vchodu musíme vyměnit. Ale odvaha jí nechybí, to se musí nechat.“

„Nesahejte na mě! Musím mluvit s vaším šéfem. Musím vidět Cassiana Thorna!“ Ženin hlas proťal silné sklo.

Jaxon tasil zbraň a natáhl závěr. Otočil se ke dveřím, připraven vetřelkyni umlčet za to, že pošpinila mé území neúctou.

Hruď se mi sevřela. Nevysvětlitelný, hluboko v žaludku usazený pocit povědomosti mě přikoval k podlaze. Ten hlas jsem znal. Poznal jsem ten vzdor.

„Jaxone. Ani se jí nedotkni.“ Vydal jsem rozkaz, aniž bych spustil oči z nádvoří.

Jaxon na mě zíral, jako by mi narostla druhá hlava. Nemohl jsem se mu divit. Ještě nikdy jsem rozkaz k popravě nezrušil. Odvrátil jsem se od okna, vyšel z pracovny a po mramorovém schodišti sestoupil na nádvoří.

Vykročil jsem do oslepujícího kalifornského slunce. Byla to ona. Nadia. Stála tam z masa a kostí, ztěžka dýchala a obklopovali ji mí po zuby ozbrojení muži. Vypadala jinak než naposledy. Přibrala přesně na těch správných místech. Její boky se smyslně klenuly od útlého pasu a ňadra, napínající tenkou látku košile, působila plnějším dojmem. Její plavé vlasy byly divoce rozcuchané, přesně tak, jak vypadaly, když pode mnou ležela nahá v mé posteli. Pohled na ni mi vhnal prudkou vlnu krve do slabin. Nikdy jsem netoužil po téže ženě dvakrát. Za nikým jsem se nehonil. A přesto jsem poslední dva neúprosné roky obracel město vzhůru nohama ve snaze ji najít, když po naší jediné společné noci beze stopy zmizela.

„Jsi tady,“ vydechla a její hruď se prudce zvedala, jakmile se její oči střetly s mými.

Popošel jsem kupředu. „Odejděte.“

Stráže se krátce uklonily a stáhly se na svá stanoviště, takže jsme uprostřed pozemku osaměli. Zabořil jsem ruce do kapes, abych potlačil nutkání natáhnout se k ní a namotat si její světlé vlasy na pěst.

„Pojďme dovnitř,“ řekl jsem a pokynul k hlavním dveřím.

Zapřela se nohama do země. Odmítla se pohnout. Pominula veškeré zdvořilosti i strach z prostředí, v němž se nacházela. Bez mrknutí mi hleděla do očí. Hlas se jí třásl, ale v jejích slovech zaznívalo železné odhodlání.

„Naše dcera je nemocná, Cassiane.“

Svět se přestal točit. Vzduch mi vyprchal z plic. Přimhouřil jsem oči a hledal v její tváři sebemenší náznak lži. Oči se jí leskly zadržovanými slzami.

„Teď nemám čas ti to vysvětlovat. To udělám později. Ale ty musíš...“

Nepotřeboval jsem slyšet ani slovo navíc. Otočil jsem hlavu přes rameno.

„Klíče od auta, Jaxone.“

Nadia popotáhla a nespouštěla ze mě uplakaný pohled. „Je v Texasu.“

Stočil jsem pohled zpátky k Jaxonovi. „Připrav letadlo. Hned.“

Během několika minut jsme byli ve vzduchu. Můj soukromý tryskáč rozrážel mraky a mířil přímo k venkovské nemocnici v Texasu. Seděl jsem v plyšovém koženém křesle naproti Nadii. Můj elitní lékařský tým připravoval vybavení v zadní části kabiny. Nadia seděla jako zařezaná. Ruce v klíně se jí divoce třásly, jak bojovala se slzami.

Hleděl jsem z okna. V hrudi mi vřel zuřivý, dosud nepoznaný vztek. Takovou ryzí zuřivost jsem v celém svém životě nepocítil. Přede mnou zatajila mou vlastní krev a tělo. Tajila mé dítě celé dva roky. Kdyby přede mnou kdokoliv jiný skrýval něco, co mi náleží, tak dlouho, byl by už dávno po smrti. Zaťal jsem zuby a svíral opěrky sedadla, až mi zbělely klouby.

Nadia si povzdechla, její hlas byl přes hukot motorů sotva slyšet. „Omlouvám se, že tě takhle znenadání obtěžuji. Jenom... už jsem nevěděla, co jiného dělat.“

Sevřel jsem čelisti. Odmítal jsem promluvit. Kdybych otevřel ústa, vyrazil by ze mě příval hněvu, který by ji roztrhal na kusy. Nadia sklonila bradu na hruď a po zbytek letu zůstala potichu.

Přistáli jsme v Texasu. Pilot zařídil, aby na ranveji čekala kolona vozů. K nemocnici jsme dorazili v rekordním čase. Vrazil jsem posuvnými skleněnými dveřmi do venkovského zařízení. Okamžitě vypukl poprask. Lékaři a sestry v levných pláštích se mi klidili z cesty, vyděšení pohledem na mé muže, kteří zaplavili jejich sterilní chodby. Na strach, který jsem vyvolával, jsem byl zvyklý. Ignoroval jsem je. Byl jsem tu jen kvůli jediné věci.

Do cesty se mi připletl plešatějící lékař a otíral si pot z čela. „Pane Thorne? Jste to skutečně vy? Čemu vděčíme za tuto čest?“

Nadia kolem lékaře proběhla bez jediného pohledu. Odsotil jsem třesoucího se muže stranou a následoval ji na jednotku intenzivní péče.

Prošel jsem dveřmi. Přestal jsem dýchat. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem naposledy cítil opravdovou, pozitivní emoci. Temná prázdnota v mé hrudi praskla. Celým mým tělem projela hluboká, neznámá touha. Na sterilním nemocničním lůžku ležela drobná holčička, napojená na monitory.

Byla moje. O tom nebylo pochyb. Měla Nadiiny jemné světlé vlasy, ale každý další rys v její tváři byl zrcadlem mého vlastního. Měla mou čelist, můj nos, mé obočí.

Přistoupil jsem k lůžku. Nezaváhal jsem. Sklonil jsem se a vzal její křehké tělíčko do náruče. Byla tak maličká. Nevinná. Na mé hrudi byla lehká jako pírko. Nepatřila do zchátralé venkovské kliniky a rozhodně nepatřila do mého brutálního světa. Ale byla to má krev.

Otočil jsem se ke svému lékařskému týmu čekajícímu na chodbě. „Připravte ji na převoz. Bereme ji do mé soukromé nemocnice v Los Angeles. Pohyb.“

Zpáteční let mi připadal nekonečný. Moji lékaři prováděli Cassii v provizorní ošetřovně nepřetržitá vyšetření. Nadia postávala poblíž, prsty křečovitě propletené do pevného uzlu. Spalující vztek, který jsem cítil dříve, na jipce zmizel a nahradila ho divoká, nepopiratelná otcovská oddanost.

Přistáli jsme v Los Angeles, kde na asfaltu čekala soukromá sanitka. Převezli jsme Cassiu přímo na VIP pediatrické křídlo mého špičkového lékařského zařízení. Strohé bílé stěny a pach průmyslového bělidla mě udeřily do nosu v okamžiku, kdy jsme prošli dvoukřídlými dveřmi. Moji nejlepší specialisté obklopili soukromé lůžko, napojili Cassiu na pokročilé přístroje a zahájili okamžitou, agresivní léčbu leukémie. Pohybovali se s vojenskou přesností. Pokud šlo o můj majetek, nepřipouštěl jsem nic než dokonalost – a má dcera byla nyní mým nejcennějším pokladem.

Odvedl jsem Nadiu do své soukromé pracovny na konci chodby. Zavřel jsem těžké dveře a neprodyšně nás uzavřel uvnitř. Opřel jsem se o hranu mahagonového stolu. Nadia stála uprostřed místnosti. Tlumený hněv, který jsem během záchranné operace potlačoval, se znovu dral na povrch.

„Proč se o ní dozvídám až dnes?“ vyštěkl jsem hlubokým, nebezpečným hlasem.

Nadia zvedla bradu. Podívala se mi zpříma do očí. Neprojevila ani špetku lítosti. „Chtěla jsem to tak.“

Její nebojácnost by mě za jakýchkoli jiných okolností vzrušovala. V této chvíli jen přilévala olej do ohně v mých žilách.

Udělala krok vpřed. „Je to moje dcera. Musela jsem ji chránit. A to, že bys o ní věděl, by mi v tom nikdy nepomohlo.“

„Je to i moje dcera. Ty ses rozhodla, že nemám právo vědět, že mé vlastní dítě existuje?“ zavrčel jsem a odlepil se od stolu.

Nadia sebou trhla, ale neustoupila.

Vyhrkla a dech se jí zkrátil: „Po té noci jsme se už nikdy neměli potkat. I kdybychom na sebe narazili, stejně bych ji před tebou tajila. Odmítám nechat svou dceru vyrůstat v tvém násilném, krví potřísněném světě. Nevystavím ji prostředí, kterým jsem si musela projít já.“

Sevřel jsem ruce v pěst. Opovažuje se snad zpochybňovat mou schopnost ochránit vlastní krev?

Nadia zvedla bradu a její hlas nabral na vzdoru. „Kromě toho bys to dítě stejně chladně odmítl. Na to jsem nepotřebovala vědmu.“

V hlavě mi něco prasklo. Ta urážka mé hrdosti a mého rodu mě zaslepila. Máchl jsem holou pěstí dolů s brutální silou.

Klouby mých prstů narazily do těžké skleněné plakety na stole. Ostrý třesk tříštícího se skla zazněl jako výstřel. Střepy se mi zařízly hluboko do masa. Krev se rozlila po leštěném mahagonovém povrchu, temná a hustá. Náhlá bolest uzemnila můj vztek.

Nadia vykřikla.

Její divoká, obranná maska se roztříštila na kousky. Uskočila ze středu místnosti a trhnutím otevřela dřevěnou skříňku u zdi. Třesoucíma se rukama popadla bílou lékárničku. Slzy jí přetekly přes řasy a stékaly po tvářích.

Přispěchala ke mně. Popadla mou krvácející ruku, prsty kluzké od mé krve. Vytáhla z lékárničky sterilní čtverec a přitiskla ho na mé roztržené klouby. Nekontrolovatelně vzlykala. Hruď se jí prudce dula, jak mi kolem ruky omotávala silnou vrstvu gázy.

Stál jsem jako přimrazený. Sledoval jsem, jak její slzy dopadají na mou kůži. Obvazovala to neobratně, zmateně, ale její dotek zůstával neuvěřitelně něžný. Chovala se tak zatvrzele a odtažitě, ale pohled na mou krev ji zlomil.

Otřela si obličej hřbetem zápěstí a vydala ze sebe přiškrcený vzlyk. „Omlouvám se. Jsem dneska... nezvykle přecitlivělá.“

S tichým cvaknutím lékárničku zavřela a odsunula ji stranou.

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se.

Nadia se zarazila. Nespouštěla oči z krví potřísněného stolu. „Cassia.“

Hleděl jsem na bílou gázu omotanou kolem své ruky.

V jejím hlase okamžitě zazněla obrana. „Nesnažila jsem se ji pojmenovat po tobě. Prostě to tak vyšlo.“

„Kdy má narozeniny?“

„Třináctého dubna.“

Pomalu jsem přikývl. Vryl jsem si to datum do paměti. To byly pro dnešní noc veškeré informace, které jsem potřeboval. Každý další detail o své dceři se dozvím v pravý čas.

Můj otec zemřel, když mi bylo osmnáct, a titul kápa mi spadl přímo na bedra. Od narození mě přísně učili, že citová pouta jsou smrtelnou slabostí. Mít na někom závislost znamenalo dát nepřátelům terč. Láska zabíjela. Těmito starými pravidly jsem se řídil třiatřicet let. Udržoval jsem si jen úzký okruh nejbližších. Držel jsem si odstup. Ani jednou mě nenapadlo založit rodinu. Mít ženu a dítě znamenalo mít zranitelné místo, které by mohly nepřátelské rodiny využít. Bylo to riziko, které jsem přísahal nikdy nepodstoupit.

Ta pravidla už neplatila. Teď jsem byl otcem. Měl jsem dceru a byl jsem odhodlaný dát Cassii celý svět. Pomyšlení na to, že by se ji jakýkoli konkurenční syndikát pokusil použít proti mně, ve mně nevyvolávalo strach. Vyvolávalo příslib krveprolití. Zmasakroval bych každého, kdo by se na ni opovážil jen křivě podívat. Vypálil bych celé toto město do základů, jen abych ji udržel v bezpečí.

Sledoval jsem, jak se přede mnou Nadia třese. Otírala si z tváří čerstvé slzy.

„Promiň,“ zašeptala a hlas se jí zlomil.

„Za co se omlouváš?“ zeptal jsem se a naklonil hlavu.

Vzhlédla, oči rozšířené hrůzou. „Myslíš si, že ti vezmu dceru?“

„Bojím se, že uděláš přesně to,“ přiznala a křečovitě zavřela oči, zatímco jí po tváři stékaly nové slzy.

Založil jsem si ruce na prsou. Tyčil jsem se nad ní. „Až doteď ses o ni starala ty. Od této chvíle přebírám velení já.“

Chytila mě za klopy saka. Její hlas zněl čirým zoufalstvím. „Ne. To nemůžeš udělat. Cassia pro mě znamená všechno, Cassiane. Bez ní nemůžu žít.“

Pohlédl jsem dolů na tu krásnou, roztřesenou ženu, která se křečovitě držela mého oblečení. Tajnila mé dítě a teď žadonila, aby mohla zůstat v jejím životě. Přesně jsem věděl, jak tuto situaci vyřešit. Přesně jsem věděl, jak je obě k sobě navždy připoutat a zajistit, aby má rodina zůstala pod mou střechou a pod mou ochranou na věky.

Přikryl jsem její ruce svými a pevně sevřel její prsty.

„Nevezmu ti ji, ale mám jednu podmínku,“ řekl jsem. Můj hlas byl chladný, tvrdý a nepřipouštěl žádné námitky. „Vezmeš si mě, Nadio.“