Nadia.

Takhle jsem si svou svatbu jako malá holka nepředstavovala. Místo radostného dne postaveného na upřímných slibech a pravé lásce jsem se ocitla v zákonném svazku s Cassianem Thornem jen proto, že jsem porodila jeho dítě. Žádná pohádková romance, žádný vroucí polibek u oltáře, který by zpečetil celoživotní oddanost. Zbyla jen dusivá smlouva, náhlý zlom v mé realitě a váha diamantového prstenu na mém prstu, který připomínal spíše cejch než slib. Cesta z obřadu byla napjatá a Cassianova slova na rozloučenou mi stále zněla v hlavě. Dal mi jasně najevo, že v tomto manželství nehodlá hrát roli světce.

Pancéřované auto nakonec hladce zastavilo před naším novým rozlehlým sídlem. Samotná velikost pozemku Thorneových naháněla strach. Byla to rozlehlá pevnost z tmavého kamene, tyčících se sloupů a tónovaného skla, z níž přímo sálalo staré bohatství a nelítostná moc. Podél obvodu hlídkovaly ozbrojené stráže s puškami ledabyle přehozenými přes rameno. Tohle nebyl domov; byl to komplex vybudovaný k tomu, aby držel nepřátele venku a tajemství uvnitř.

Vystoupila jsem do svěžího večerního vzduchu a přitáhla si kabát těsněji k ramenům, abych zahnala vtíravý chlad. Cassian zmizel v boční chodbě s hrstkou svých nejvyšších poručíků vteřinu poté, co jsme překročili práh; jeho mysl už přeskočila od naší svatby k brutální realitě jeho zločineckého impéria. Nechal mě stát samotnou uprostřed velkolepého foyer, kde jsem si mezi italským mramorem a křišťálovými lustry připadala nepatřičně.

Z boční chodby se vynořila Martha a utírala si ruce do zástěry. Když ke mně přistoupila, věnovala mi soucitný úsměv.

„Vypadáš vyčerpaně, dítě. Viděla jsem zprávy ze svatby, co kolují v médiích,“ řekla Martha tiše. Hlas držela nízko a opatrně pohlédla k chodbě, kde zmizel Cassian. „Všichni mluví o tom, jak nepřátelsky se k tobě zachovala tvá rodina. Bylo to děsivé, vidět Cassiana, jak se za tebe tak divoce postavil. Namířit nabitou zbraň přímo na hlavu tvého trýznitele před blýskajícími fotoaparáty... novináři z toho mají žně. Ještě nikdy jsem neviděla muže, který by vypadal tak odhodlaný spáchat vraždu.“

Tvrdošíjně jsem to smetla ze stolu a narovnala záda. Srdce mi stále bilo v chaotickém, úzkostném rytmu, když jsem si vzpomněla na chladnou ocel Cassianovy zbraně přitisknutou k Zaneovu spánku.

„Nikdy to pro mě nebyla skutečná rodina, Martho. Jsem prostě ráda, že je to za námi.“ Povzdychla jsem si a promnula si bolavé spánky. „Je mi jedno, co o tom incidentu píší média. Ať si mluví. Od Russových jsem přežila horší věci.“

Martha pomalu přikývla, i když v jejích očích zůstávala stopa obav. Otočila se a zamířila zpět k obrovské kuchyni, přičemž zamumlala něco o přípravě čaje na uklidnění nervů.

V touze po klidném místě, kde bych si uspořádala chaotické myšlenky a unikla dusivé velkoleposti haly, jsem se vydala chodbou a vstoupila do honosného salonu.

Chvilkový klid, po kterém jsem prahla, se v mžiku rozplynul.

Čekala tam na mě Petra.

Stála u velkého krbu a v ruce volně držela křišťálovou sklenku s bourbonem. Její tmavé oči se do mě zabodly vteřinu poté, co jsem vstoupila. Nevypadala jako host, který se zastavil předat dar. Vypadala jako paní domu, která si prohlíží čerstvého, nevítaného vetřelce. Škleb na její tváři byl tak ostrý, že by mohl řezat.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se pevně, narovnala ramena a odmítla jí dát najevo svou únavu.

Petra pomalu, rozvážně upila ze své sklenky. Na jejích namalovaných rtech se usadil posměšný úšklebek.

„Jen dávám věci do pořádku pro novomanžele. Někdo musí dohlédnout na to, aby všechno běželo hladce,“ odpověděla Petra chladně a její tón přímo odkapával blahosklonností.

Postoupila jsem hlouběji do místnosti, odhodlaná neustoupit ani o píď. Potřebovala jsem si okamžitě vymezit hranice. Ve snaze prosadit své nové, právoplatné postavení v domě jsem zvedla bradu a pohlédla do jejího nepřátelského pohledu zpříma.

„V našem manželském domě nejsi vítána, Petro. Chci, abys odešla. Hned.“

Její oči se zúžily čistým jedem. S ostrým, agresivním cinknutím odložila sklenku na mahagonový stolek a zkrátila vzdálenost mezi námi. Vzduch ztěžkl vůní jejího těžkého, drahého parfému, až se mi zvedl žaludek.

„Ty si vážně myslíš, že na tvém názoru tady záleží, Nadio? Jen proto, že jsi teď Cassianova žena?“ vmetla mi Petra bez milosti do tváře. „Nejsi nic. Ani si nepamatuješ své pravé jméno. Nemáš žádnou minulost, žádné kontakty, žádnou moc. Vážně si myslíš, že by se Cassian snížil k tomu, aby si vzal nulu, jako jsi ty, z jiného důvodu než kvůli tvé dceři? Vnutulas mu dítě.“

Její jedovatá slova zasáhla živé místo a bezohledně se strefila do mé zapomenuté minulosti poznamenané amnézií. Očividně se v mém životě šťourala. Sevřela jsem ruce v pěst a nehty se mi zaryly do dlaní, abych se udržela při smyslech.

„Na mém názoru záleží bez ohledu na to, kdo jsem. Jsem jeho žena, a ty sem nesmíš, pokud tě tu nechci,“ odsekla jsem hrdě.

Petra se zasmála – byl to drsný, skřípavý zvuk, který se odrazil od vysokého stropu. Přistoupila nepříjemně blízko, naklonila se ke mně, abych viděla to děsivé přesvědčení v jejích očích.

„Musíš znát své místo, Nadio. Možná jste si vyměnili sliby, ale on patří mně. Je to můj skutečný snoubenec a všichni v našem světě to vědí.“ Petra se ušklíbla s nehoráznou jistotou a bez okolků ho prohlásila za svého. „Vždycky přijde za mnou. Ty jsi jen povinnost. Takže mu buď hodnou a poslušnou ženou, ano? A nepleť se mi do cesty.“

Otočila se na podpatku a bez dalšího slova odkráčela ze salonu, přičemž zanechala jedovatou ozvěnu svého hlasu hlasitě zvonit v mých uších.

Stála jsem jako přimrazená uprostřed rozlehlé místnosti a fyzicky se třásla. Hrudník se mi sevřel, dech byl mělký a nepravidelný. Objala jsem se kolem pasu a zoufale se snažila udržet pohromadě. Byla jsem nemilovaná tak dlouho, jak mi paměť sahala. Cassianovu romantickou lásku jsem ve skutečnosti nečekala; znala jsem brutální podmínky naší dohody. Ale náhlá představa, že je zasnoubený, že je oddaný jiné ženě a svázaný s ní, mě zvláštním, hlubokým způsobem zabolela. V žaludku se mi usadil ošklivý, svíravý uzel žárlivosti a hluboké nejistoty.

Zahnala jsem hlodavé pochybnosti i obraz Petry a rázně si připomněla své skutečné priority. Uchýlila jsem se nahoru do své oddělené, přidělené ložnice. Potřebovala jsem ze své kůže smýt pach té násilné svatby, střelný prach i Petřin toxický parfém. Svékla jsem těžké šaty a stoupla si pod vroucí proud sprchy. Drhla jsem si kůži, dokud nebyla růžová, a nutila svou mysl odpoutat se od Cassianových temných očí i Petřiných zlomyslných tvrzení. Vzpomněla jsem si na své dny v Texasu, na úmorné směny v bistru, které jsem brala jen proto, abych měla na elektřinu. Má dcera Cassia byla to jediné, na čem v tomto chladném, vykalkulovaném uspořádání záleželo. Upsala jsem svůj život, abych jí zajistila nákladnou lékařskou péči. Nic jiného nemělo žádnou váhu.

Když jsem se osušila, vklouzla jsem do tenké hedvábné růžové noční košilky, kterou Martha nachystala na matraci. Jemný materiál příjemně chladil mou rozehřátou kůži a lehce přilnul k mému vlhkému tělu. Seděla jsem na okraji velké, cizí postele a nepřítomně zírala na tmavý mahagonový nábytek, když mé těžké myšlenky prořízl hlas.

„Nadio! Cassia je konečně zpátky z nemocnice!“ zavolala Martha radostně z dolní chodby.

Žilami mi projel mohutný záškub paniky a úlevy. Při zmínce o mé holčičce se mi hruď zalila teplem. Vyskočila jsem z postele, odhodila černé myšlenky a bosa vyběhla z ložnice. Schodiště jsem brala po dvou schodech a srdce mi divoce bušilo o žebra.

Vpadla jsem do velkolepého foyer sídla a prudce se zastavila.

Cassia tam stála ve svém růžovém kabátku, vypadala vyčerpaně, ale nepopiratelně v bezpečí. Její drobné, křehké prstíky byly pevně a bezpečně ovinuté kolem Cassianovy mohutné dlaně. Ten propastný kontrast mezi jeho smrtící, impozantní postavou a jejím drobným tělíčkem mi prudce vyrazil dech.

Cassian změnil svůj široký postoj a jeho tmavé oči se střetly s mými. Ten tvrdý, nelítostný rys, který nasazoval před zbytkem světa, o nepatrný zlomek povolil.

„Dnešní léčba leukémie je u konce. Doktoři udělali testy. Bude muset chodit na pravidelné kontroly, ale teď je v pořádku,“ uklidnil mě Cassian tiše a jeho hluboký hlas obalil mé napjaté nervy.

Prakticky jsem překonala zbývající vzdálenost skokem a zvedla ji do náruče. Cassia si unaveně, spokojeně povzdychla a zabořila svůj malý obličej hluboko do mého krku. Pevně jsem zavřela oči a vdechovala nádhernou vůni dětského šamponu a nemocniční dezinfekce. Žila. Bojovala s tou strašnou nemocí.

„Jak ses měla, beruško? Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptala jsem něžně a políbila ji na čelo.

Trochu se odtáhla, aby se mi podívala do tváře. Vzhlédla ke mně s jasným, nádherným úsměvem, který rozpustil každou kapku strachu a nejistoty, kterou jsem v sobě nesla.

Pak pootevřela rty a vyslovila své vůbec první slovo.

„Tá-ta.“

Rozlehlé foyer ztichlo jako hrob.

Mé mateřské srdce se nesmírně vzdulo, jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Zmateně jsem zamrkala a v němém úžasu hleděla na svou drahocennou dcerku. Nikdy předtím neřekla jediné slovo. Bylo to neobratné a tiché, ale bylo to skutečné.

„Tá-ta,“ zopakovala Cassia a dívala se přímo na Cassiana.

Cassian ztuhl. Stál naprosto bez hnutí a hleděl na Cassii s čistým, nefalšovaným zbožňováním. Obávaný, chladnokrevný mafiánský boss vypadal naprosto odzbrojený prostým dvouslabičným žvatláním nemocného batolete. Ta ryzí emoce, která se mu zaleskla v tmavých očích, brala dech.

Vyrazila jsem ze sebe rozechvělý, přerývaný smích a hravě jsem dcerku poškádlila, zatímco jsem ji jemně pohupovala na boku.

„Vážně, beruško? Znám tě celý tvůj život a ty si vybereš jeho místo mě? A co já?“

Martha se ze dveří vřele zasmála a vykročila vpřed, aby si Cassii vzala z mé náruče.

„Dovolte mi vzít toho malého andílka do jejího nového pokoje, ať si trochu odpočine. Vy dva byste si měli odpočinout také,“ nabídla Martha vlídně a odnášela spící Cassii po velkém schodišti nahoru.

Přemožená tím hlubokým, něžným rodinným okamžikem jsem cítila, jak se mi do očí derou horké slzy. Otočila jsem se k Cassianovi. Drsná realita jeho zločineckého impéria, násilná svatba, Petřina krutá slova – to všechno ustoupilo do pozadí. Zachraňoval mé dceři život. Dával jí budoucnost, jakou bych jí sama nikdy nemohla dovolit.

„Moc ti děkuji,“ zašeptala jsem bezhlesně, upřímně vděčná za každou jednotlivou věc, kterou dělal pro záchranu jejího života.

Cassian popošel blíž, jeho těžké kožené boty nevydávaly na dovozovém mramoru ani hlásku. Husté obočí se mu svraštilo, když zkoumal mou uslzenou tvář.

„Proč?“ zeptal se Cassian tónem, v němž se mísil zmatek s ostražitostí. „Cítíš se dnes zase nezvykle přecitlivělá?“

Otřela jsem si zbloudilou slzu z tváře a roztřeseně vydechla. Pokusila jsem se zformulovat rozumnou odpověď a slabě pokrčila rameny. „Já nevím. Jen cítím nesmírnou vděčnost.“

Jeho pronikavý pohled náhle sklouzl z mých očí a pomalu sjel po celé délce mého těla.

Ve foyer táhlo a chladný vzduch neúprosně dorážel na mou holou kůži. Má tenká, hedvábná růžová noční košilka mé tělo před jeho zrakem absolutně nijak neskrývala. Jemná látka těsně obepínala mé křivky a bez obalu prozrazovala fakt, že pod ní nemám podprsenku. Má vztyčená, ztvrdlá ňadra se bezostyšně a vyzývavě rýsovala pod tenkým hedvábím a naplno reagovala na chladný vzduch i na náhlou, těžkou váhu jeho dominantního pohledu.

Cassianovi viditelně zacukalo v čelisti. Sval ve tváři se mu napjal, jak zaťal zuby. Tmavé oči mu ztemněly nepopiratelnou, syrovou touhou. Prostor mezi námi v mžiku zhoustl, stal se těžkým a výbušným.

Nad jeho očividnou fyzickou reakcí mě zaplavilo zvláštní, silné uspokojení. V hlavě mi sice zněl Petřin jedovatý hlas tvrdící, že patří výhradně jí, ale když jsem se na něj dívala teď, měla jsem jeho stoprocentní pozornost. Jeho tělo reagovalo na mé.

Z dravého hladu v jeho pohledu mi vyschlo v krku. V podbřišku se mi náhle usadilo těžké horko, přesně jako předtím v autě. Rychle jsem si zkřížila ruce na prsou a neobratně se pokusila zakrýt svá vztyčená, tvrdá ňadra před jeho spalujícím pohledem.

„Půjdu už spát,“ omluvila jsem se rozpačitě a hlas mi přeskočil do lehkého chrapotu. Prudce jsem se otočila a udělala rychlý krok ke schodům, zoufalá snahou uniknout stupňujícímu se sexuálnímu napětí.

„Nadio.“

Jeho hlas švihl tichým foyer jako bič – ostrý a velitelský.

Zarazila jsem se a páteř mi vteřině ztuhla. Otočila jsem se zpátky právě ve chvíli, kdy Cassian ráznými, dravými kroky zkrátil vzdálenost mezi námi. Pohyboval se se smrtící ladností a zastavil se sotva pár centimetrů ode mě. Jeho mohutná postava mě doslova obestoupila a vyzařovala nebezpečný, omamný žár, ze kterého se mi rozbušilo srdce.

Sáhl do vnitřní kapsy svého padnoucího saka a vytáhl exkluzivní černou kreditní kartu. Natáhl ji ke mně a nekompromisně mi nařídil, abych si ji vzala.

„Zítra si vyhoď z kopýtka,“ poručil Cassian a nespouštěl ze mě oči. „Kup si všechno, co chceš a co potřebuješ.“

Zírala jsem na černou kartu a má umíněná hrdost okamžitě vzplála. Ustoupila jsem o krok dozadu a odmítla si ji vzít.

„Myslím, že mě vůbec neznáš, Cassiane. Mám dost peněz. Hrdě trvám na tom, že jsem si tě nevzala pro tvé obrovské bohatství. Dokážu se o sebe postarat i bez tvých financí,“ vyjela jsem hlasitě a držela ruce pevně přitisknuté k bokům.

Cassian ani nemrkl. Jeho velká ruka vystřelila dopředu a bleskovou, neúprosnou rychlostí mě chytila za zápěstí. Neublížil mi, ale jeho stisk byl neochvějný a majetnický. Násilím mi vtiskl studenou plastovou kartu přímo do dlaně a sevřel kolem ní mé třesoucí se prsty.

„A já si myslím, že vám to ještě nedošlo, paní Thorneová,“ zdůraznil hlubokým hlasem, který byl temným, vibrujícím zavrčením, jež mi poslalo mráz přímo po zádech. „Jste teď moje žena. Budete utrácet moje peníze a jenom moje peníze. Zítra běžte nakupovat a rovnou si pořiďte víc takových sexy nočních košilek.“

Při jeho bezostyšných posledních slovech se mi oči rozšířily šokem.

Než jsem stačila vstřebat horko, které se mi vehnalo do tváří, nebo zformulovat jediné slovo protestu, Cassian mou ruku pustil. Prošel kolem mě bez jediného dalšího pohledu a jeho široká ramena zmizela v temné chodbě. Zanechal mě tam bez dechu, zápolící s jeho neskrývanou fyzickou touhou.