POHLED: LYRA

Srdce mi divoce bušilo do žeber. Vyráželo zběsilý, ohlušující rytmus, který jako by rezonoval celým tím bezmezným tichem monumentální katedrály. Honosný prostor, ještě před chvílí naplněný tlumeným, zdvořilým šumem hostů z vyšší společnosti a jemnou, sladkou vůní dovážených květinových aranžmá, se nyní propadl do dusivého, ledového klidu. Stovky příslušníků elity nejmocnějších rodin města seděly jako přimrazené ve vyřezávaných mahagonových lavicích. Nikdo se neodvažoval ani nadechnout. Vzduch v pevnosti Luccheseových stál, těžký bezprostředním příslibem krveprolití a chaosu.

Před ohromeným shromážděním stál ten vetřelec. Roman. Muž, který právě roztříštil křehkou, iluzorní nedotknutelnost mého svatebního dne tím, že nahlas a bezostyšně prohlásil, že patřím jemu.

Naprostá nehoráznost jeho slov visela ve vzduchu, hustá a tísnivá, a svírala mi hrdlo jako skutečná oprátka. Pomalu jsem otočila hlavu. Těžký, korálky pošitý satén mých propracovaných svatebních šatů v tom hrozivém tichu hlasitě zašustil – znělo to jako suché listí drhnoucí o náhrobní kámen. Hledala jsem otce.

Jeho tvář byla zbavena své obvyklé velitelské ostrosti. Muž, který vládl našemu syndikátu železnou pěstí, teď stál jako přikovaný k mramorové podlaze a kůži měl zbarvenou do nezdravě popelavého odstínu. Čelist měl povislou. V očích, obvykle chladných a vypočítavých, chyběla dřívější autorita. Místo ní z nich vyzařoval odporný, kajícný pohled, který okamžitě potvrdil mé nejhlubší, nejvíce potlačované obavy. V hloubi žaludku se mi začala zvolna usazovat čirá hrůza a měnila krev v mých žilách v pevný led.

„Co jsi to udělal?“

Dožadovala jsem se pravdy. Hlas se mi třásl a lámal pod výbušnou směsicí hluboké zrady a plíživého děsu. Ta slova mi na jazyku chutnala jako spálený popel.

Otec viditelně těžce polkl. Ramena mu klesla dopředu, ohýbal se pod neviditelnou tíhou, která ho jako by drtila přímo před mýma očima. Když konečně promluvil, hlas měl těžký, zhrublý desetiletími potlačované viny a zbabělosti.

„Bylo to už dávno. Rusové... unesli tě, protože jsem se zpozdil s jejich zásilkou. Pamatuješ si to?“

Ta vzpomínka mi vrazila do hrudi jako fyzická rána. Jak bych na to vůbec mohla zapomenout? Ty tři dny muk, které jsem strávila zamčená v mrazivém, temném sklepě v krutých rukou ruské bratvy, zůstávaly tím nejtraumatičtějším zážitkem mých jednadvaceti let na tomto světě. Byla jsem jen vyděšené dítě, které volalo otce, jenž mě nikdy nepřišel zachránit.

„Prosil jsem je, aby mi tě vrátili. Žadonil jsem, aby tě ušetřili, ale nechtěli slyšet žádné důvody. Řekli, že pokud nepřivezu zásilku podle dohody, zabijí tě. Musel jsem něco udělat, Lyro. Zrovna jsem přišel o tvou matku. Nemohl jsem ztratit i tebe.“

Žaludek se mi zvedl nevolností.

„O jakou smlouvu šlo, otče?“

Vyštěkla jsem tu otázku. Ruce se mi podél těla nekontrolovatelně třásly a krajka závoje se mi chvěla na holých ramenou.

Odmítal se mi podívat do očí. Pohled mu sklouzl k bílým květům rozházeným po podlaze.

„Ve smlouvě stálo, že se v den svých jednadvacátých narozenin provdáš za Romana.“

Vzduch mi byl prudce vyražen přímo z plic. Poznání jeho přiznání na mě dopadlo s ničivou silou a roztříštilo můj svět na kusy. Můj otec, přesně ten muž, který měl být mým nejvyšším ochráncem, člověk, kterému jsem slepě svěřila celý svůj život, mě bezcitně použil jako vyjednávací kartu.

„Ty jsi mě prodal dvakrát.“

To obvinění se mi vydralo z hrdla. Tep mi zběsile bušil v uších a přehlušoval šepot vyděšených hostů. Úspěšně mě prodal nejen jednou, ale hned dvěma z nejbezohlednějších, nejnebezpečnějších mužů ve městě. Zacházel s mým životem, mým tělem i mou budoucností jako s pouhou měnou ke splácení svých mafiánských dluhů. Dnes mě navlékl do bílého hedvábí a předal rodině Luccheseových, přestože moc dobře věděl, že už před více než deseti lety upsal můj život ruské bratvě.

„Jak jsi mi to mohl udělat?!“

Otec ke mně natáhl třesoucí se ruku a z hrdla se mu vyhrkla patetická záplava slov.

„Byla jsi ještě dítě. Nechtěl jsem to udělat, ale měl jsem svázané ruce. Kdybych odmítl, na místě by tě zabili. Je mi to tak líto, Lyro. Kdybych se mohl vrátit a zabránit sám sobě v uzavření té dohody, udělal bych to. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo. On tady nemá být. Má být mrtvý.“

Roman vykročil vpřed, těžké podrážky jeho bot drtily plátky rudých růží rozházené po středové uličce. Na pohledné, drsné tváři se mu usadil sardonický, mrazivý úsměv.

„Právě ty bys měl vědět, že k tomu, abych zůstal mrtvý, je zapotřebí víc než ubohý požár.“

Roman naklonil hlavu na stranu. Jeho nápadné, zářivě zelené oči se přimhouřily, když si mě změřil od hlavy k patě, přičemž vnímal mou třesoucí se postavu i propracované bílé šaty.

„A ty musíš být Lyra. Tedy, na tebe je ale radost pohledět.“

Jeho slova byla temná a zvrácená, odkapávala z nich smrtící hrozba, a přesto se mi do tváří zrádně vehnal horký ruměnec. Vedle mě sebou Carmine prudce trhl. Ten brutální muž, kterého jsem si dnes původně měla vzít, aby se spojily naše frakce, konečně procitl ze šoku. Jeho pohledná italská tvář se zkřivila do masky nefalšovaného vzteku. Hrubě mě strčil za svá široká ramena a svou mohutnou postavou mě zaštítil před Romanovým dravým pohledem.

Jediným plynulým, naučeným pohybem Carmine vytáhl elegantní, smrtící černou pistoli z pouzdra ukrytého pod na míru ušitým smokingovým sakem. Hlaveň namířil přímo na střed Romanovy široké hrudi. Prst se mu nebezpečně vznášel nad spouští a kovové cvaknutí pojistky se hlasitě rozlehlo ztichlým kostelem.

„Vůbec netušíš, s kým si zahráváš,“

syčel Carmine. Hlas mu klesl do tichého, vražedného syčení, jež vibrovalo příslibem bezprostředního násilí. Napětí v katedrále vystoupalo k nesnesitelnému vrcholu. Ozbrojené stráže Luccheseových lemující zdi sáhly po vlastních zbraních. Hosté zadrželi dech a čekali na ohlušující třesk výstřelu, který posvátný oltář promění v jatka.

Roman však ani necukl. Neucouvl. Dokonce ani nezpomalil krok.

Místo toho z jeho vysoké postavy vyzařovala mrazivá aura naprostého pobavení. Nenuceně natáhl svou velkou, silnou, zjizvenou ruku k vražedné zbrani mířící přímo na jeho srdce. Pouhým jedním prstem poklepal na kovové ústí Carminovy pistole, jako by ta smrtící střelná zbraň nebyla nic víc než ubohá, bezvýznamná dětská hračka.

„Být tebou, nedělal bych to,“

poznamenal Roman. Koutky rtů se mu zvlnily do samolibého, hluboce arogantního úšklebku.

Carmine sevřel zbraň oběma rukama ještě pevněji. Šlachy na krku se mu napínaly proti naškrobenému bílému límečku.

„Jen to zkus. Radím ti, abys vypadl. Ať už jsi měl s jejím otcem jakoukoli dohodu, pro mě je neplatná. Nic ti nedlužíme.“

Romanův pohled potemněl a v hloubi zelených duhovek se mu nebezpečně, dravě zablesklo.

„Naopak. Náleží mně. Radím ti, abys tu věc schoval a vyslechl si, co chci říct.“

„To zrovna,“

odplivl si Carmine a neustoupil ani o píď.

„Nemůžeš sem jen tak nakráčet a klást si podmínky. Pokud vím, Rusové tady pravidla neurčují. Určujeme je my.“

Roman povytáhl tmavé obočí.

„Vážně? Možná změníš názor, až uslyšíš, co ti chci říct.“

Těžké napětí náhle přeťal ostrý hlas a ukončil patovou situaci.

„To stačí, Carmine. Polož tu zbraň. Hned.“

Byl to Vincenzo, stárnoucí boss rodiny Luccheseových. Stál poblíž kazatelny, ošlehanou tvář staženou varováním. Carminovy prsty se na spoušti napjaly, čelist měl zaťatou a tvrdošíjně setrvával v obranném postoji. Odmítal zbraň sklonit.

Romanův posměšný úsměv se rozšířil. Stočil pohled k Carminovu třesoucímu se prstu.

„Radím ti, abys poslechl starého pána. Tedy pokud nechceš být tím, kvůli komu tvůj otec přijde o svou jedinou dceru.“

Carmine vypustil drsný, posměšný smích, který se odrazil od vysokých kamenných zdí.

„Dobrý pokus. Jenže moje sestra ani není v zemi.“

Roman nezaváhal ani na vteřinu. Připravil se zasadit svůj zničující protiúder se sadistickou přesností.

„Máš pravdu. Tvá sestra měla být dnes ve Francii. Její linkový let dokonce právě přistál. Jenže ona v tom letadle nesedí.“

Carminův smích v mžiku utichl. Jeho výraz se proměnil v masku čiré nevěřícnosti.

„Lžeš.“

„Lžu? Ujišťuji tě, že si to přestaneš myslet, jakmile se podíváš na telefon.“

Ticho náhle proťalo drnčivé bzučení. Byl to Vincenzův telefon. Starší mafiánský boss spěšně vytáhl přístroj z kapsy saka. Ostré světlo displeje ozářilo jeho napjaté, vyděšené rysy. Z tváře se mu vytratila veškerá barva, když se začalo přehrávat video. Ztichlým kostelem se nesly tlumené zvuky plačící ženy, což viditelně potvrzovalo děsivou, nepopiratelnou pravdu Romanova tvrzení.

„Je to video s Lucií. Má ji.“

Vincenzo ta slova ze sebe stěží vysoukal. Vizuální důkaz o sestřině zajetí dopadl na Carmineho jako brutální rána do kolen. Veškerý ten běsnící, vražedný oheň z dědice Luccheseových v jediném okamžiku vyprchal a nahradilo ho ochromující vědomí totální porážky. Ruka se mu divoce rozklepala. Klouby mu zbělely, jak sváděl prohraný vnitřní boj.

„Pusť zbraň a odstup,“

vydal Roman rozkaz s ledovou konečností.

Carmine byl trýznivě donucen rozevřít prsty. Těžká černá pistole mu vyklouzla z dlaně. S hlasitým, žalostným cinknutím dopadla na nedotčenou mramorovou podlahu oltáře. Kovová ozvěna se rozezvučela ohromným prostorem a zněla přesně jako umíráček za mé předchozí zasnoubení.

Když byl Carmine zcela zneškodněn a ustoupil v ponížené porážce, Roman hladce postoupil kupředu. Zaujal uvolněné Carminovo místo u oltáře přímo po mém boku. Stál tak blízko, že mě jeho mohutný, impozantní stín zcela pohltil. Smysly mi zaplavila pronikavá, syrová vůně drahé kolínské propletená s ostrým, kovovým zápachem střelného prachu, až se mi z toho zatočila hlava.

Roman ke mně natáhl svou velkou, zjizvenou ruku. Byl to nevyslovený, nekompromisní požadavek mého podrobení.

Ztuhla jsem. Páteř se mi vzpřímeně zablokovala, jak se mi v hrudi vzedmula náhlá vlna zoufalého vzdoru. Pohlédla jsem dolů na jeho napřaženou dlaň a tvrdošíjně jsem odmítla ji přijmout. Zvedla jsem bradu a zlostně pohlédla na jeho tyčící se postavu.

„Jsi blázen, jestli si vážně myslíš, že si tě někdy dobrovolně vezmu. Nepatřím ti.“

Z mého hlasu odkapával jed. Odmítala jsem, aby se se mnou zacházelo jako s kusem ukradeného majetku předávaným od jedné zrůdy ke druhé. Můj vzdor ho však nerozzuřil. Zdálo se, že ho jen ještě víc pobavil.

Bez vteřiny váhání Roman agresivně překonal zbývající vzdálenost mezi námi. Ruka mu vystřelila jako útočící zmije. Jeho dlouhé, silné prsty sevřely mou bradu s majetnickou, neúnosnou pevností. Násilím mi zaklonil hlavu, čímž odkryl zranitelný krk, a donutil mě zvednout pohled, dokud jsem nebyla lapena. Byla jsem beznadějně ztracená v fascinujících, nebezpečných hlubinách jeho nevšedních, temně zelených očí. Byly to oči, které v sobě skrývaly nekonečné oceány násilí, nezdolné moci a nezlomné vůle.

„Nevybavuji si, že bych ti dával na vybranou,“

hlesl. Jeho hluboký hlas se silným přízvukem klesl do důvěrného, chraplavého šepotu, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Naklonil se tak neuvěřitelně blízko, že se jeho rty zlehka otřely o citlivý boltec mého ucha. Jeho horký dech mi ovanul kůži a vyvolal náhlou, mimovolnou vlnu elektrického chvění, která se mi rozlila po holé šíji a ramenou.

„Jsi moje, ptičko.“

To ruské oslovení mu sklouzlo z jazyka s temnou, těžkou majetnickostí. Rozbušilo mi tep drtivou směsicí čirého děsu a podivného, matoucího žáru, který jsem si zoufale odmítala připustit.

Roman se odtáhl právě natolik, aby se podíval na mou zrudlou tvář, a hladce sáhl pod sako. Z ramenního pouzdra vytáhl svou vlastní elegantní pistoli. S projevem čiré, nezkrotné brutality mě obešel a přitiskl studenou ocelovou hlaveň přímo na střed vyděšeného, zpoceného čela postaršího kněze.

Boží služebník žalostně zakňoural. Podlomila se mu kolena a oči se mu v čiré hrůze protočily v sloup, jak se těžký kov zařezával do jeho vrásčité kůže.

„Dokončete obřad. Vynechte všechny ty tradiční ceremoniální nesmysly a přejděte rovnou ke slibům. Jestli se o něco pokusíte, bez váhání vás oddělám,“

nařídil Roman chladně třesoucímu se duchovnímu. Jeho hlas byl zbaven veškeré předchozí škádlivé vřelosti a vystřídal ho chladný, vražedný úmysl.

Hruď se mi prudce zvedala, jak jsem sledovala chaotickou, noční můru odehrávající se kolem mě. S tísnivou jistotou jsem věděla, že jsem zahnaná do kouta. Úniku nebylo. Těžké dubové kostelní dveře byly zablokované Romanovými ozbrojenci. Můj původní ženich stál poražen a odzbrojen. Na hlavu nevinného muže mířila nabitá zbraň. Vzhlédla jsem k tomu nebezpečnému, dechberoucně smrtícímu muži před sebou a horečně zvažovala svůj jediný zbývající střípek vlastní vůle v tomto pekelném scénáři.

„Pod jednou podmínkou.“

Vyslovila jsem svůj požadavek nahlas. Zázrakem se mi podařilo udržet hlas pevný a neochvějný navzdory masivnímu vnitřnímu zemětřesení, které mi drásalo nervy na cucky.

„Pokud to udělám, musíš mou rodinu ochránit před Luccheseovými. Mého otce i mého bratra.“

I když jsem pro ně požadovala ochranu, hrdlo mi svírala hluboká, trpká hořkost. Pomalu jsem otočila hlavu a vrhla zničující, nenávistný pohled na krčícího se otce. V tom jediném, dlouhém pohledu jsem sama v sobě mlčky stvrdila tragický slib.

„Aby bylo jasno, otče. Dělám to, abych ti zachránila krk, ale tohle je naposledy, co mě vidíš.“

Obětovala jsem svou svobodu, svou budoucnost i své tělo, abych ho zachránila před Carminovým nevyhnutelným hněvem, ale tento okamžik znamenal absolutní konec našeho vztahu. Pouto mezi otcem a dcerou bylo přetnuto vteřinu poté, co jsem se dozvěděla, že mou cenu vyčíslil v mafiánském dluhu.

Roman sledoval můj pohled a tiše vstřebával rozbitou, zničenou dynamiku mezi mnou a mým otcem. Když sklopil zrak zpět k mé tváři, jeho pozoruhodné zelené oči potemněly novým, nebezpečným ostřím. Bylo to tiché uznání mého chladného pragmatismu. Pomalým, rozvážným kývnutím formálně přistoupil na mé zoufalé podmínky.

„Budiž.“

Roman sklonil zbraň právě natolik, aby se kněz mohl nadechnout, přesto ji však dál pevně svíral v ruce. Třesoucí se kněz, zoufale toužící zachránit si vlastní život, odříkával posvátnou liturgii závratnou rychlostí. Vydatně se potil a koktal přes latinské modlitby, až se konečně dostal k té osudové otázce, která měla navždy změnit můj život.

„Berete si vy, Lyro Ashcroftová, tohoto muže, Romana Sokolova, za svého zákonitého manžela?“

Ticho v kostele bylo ohlušující. Stovky očí se mi zabodávaly do zad a sledovaly jehňátko nabízející se na porážku. Spolkla jsem obrovský knedlík žluči a strachu vzpříčený v krku. Podívala jsem se přímo do Romanova intenzivního, neochvějného pohledu a vyřkla dvě slova, která zpečetila mé zatracení.

„Ano.“

„Z moci mně svěřené vás nyní prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

V okamžiku, kdy knězi ta zoufalá slova splynula ze rtů, Roman se pohnul.

Sklonil hlavu a v jediném neuvěřitelně plynulém, naprosto podmanivém pohybu se zmocnil mých rtů. Nežádal o svolení. Nezaváhal. Prostě si vzal to, o čem tvrdil, že mu patří. Prudce mě přitáhl k sobě a přitiskl mé tělo těsně na tvrdou, svalnatou hradbu své hrudi. Velkou, mozolnatou rukou mi obemkl zátylek. Dlouhými prsty se mi hrubě vpletl do složitého svatebního účesu, sevřel mi vlasy a ukotvil mou hlavu na místě, abych nemohla ustoupit ani o píď.

Nebyl to žádný cudný svatební polibek. Bylo to brutální, syrové přivlastnění.

Jeho jazyk sebevědomě pootevřel mé třesoucí se rty a vnikl do mých úst s šokující, vlhkou důvěrností. Chutnal po tmavém alkoholu a syrové mužské dominanci. Jak jeho ústa drancovala ta má a vydolovala z hloubi mého hrdla tiché, bezmocné vzlyknutí, mými žilami divoce projel nečekaný, elektrizující záchvěv. Ta naprostá převaha jeho doteku vychýlila celý můj svět z osy. Kolena mi nebezpečně zeslábla, neschopná udržet mou vlastní váhu. Cítila jsem tvrdý, neústupný obrys jeho údu, jak se horký a těžký tiskne k mému podbřišku přes vrstvy hedvábí – nevybíravé, biologické prohlášení o jeho ryzím, fyzickém záměru. Hluboko v břiše se mi rozlila vlna nechtěného, opojného horka.

Náhlé uvědomění toho, co cítím, mě zasáhlo jako ledová sprcha.

Opřela jsem se dlaněmi do jeho pevné, svalnaté hrudi, vší silou zatlačila a prudce se odtrhla. Přerušila jsem polibek a lapala po dechu. Byla jsem vyděšená. Nejen z té rukojmí situace, nejen ze zbraní, ale z toho odporného zjištění, že jsem si polibek s vyšinutým, bezohledným mafiánským bossem beze zbytku a nepopiratelně užívala. Právě jsem pocítila fyzickou touhu k muži, který před pouhými minutami ohrožoval život nevinné dívky a držel nabitou zbraň u hlavy Božího služebníka.

Stála jsem tam a ztěžka oddychovala. Hruď se mi divoce dmula. Rty jsem měla oteklé, citlivé a zbarvené rudou barvou. Když jsem znovu pohlédla do jeho uhrančivé tváře, spatřila jsem v jeho temně zelených duhovkách divoce planoucí jiskru syrové, nepopiratelné touhy. Nechtěl mě vlastnit jen na kusu papíru. Chtěl mě fyzicky a úplně.

Třesoucí se kněz, který prakticky plakal čirou úlevou, že zbraň už nemíří přímo na jeho lebku, k nám rozpačitě a chvatně pokynul rukou.

„Novomanželé, dámy a pánové.“

Představil nás ohromenému, mrtvolně tichému publiku jako manžele. Jakmile se dozvuk jeho posvátných slov rozlehl obrovskou, ozvěnou znějící prostorou, mé srdce se střemhlav zřítilo do bezedné, temné propasti. Stála jsem jako přimrazená ve svých nádherných bílých šatech, hleděla na toho vysokého, nebezpečného muže, který byl nyní oficiálně a právoplatně mým manželem, a byla paralyzovaná hrůzou z toho, co se se mnou stane teď, za zavřenými dveřmi.