Pohled Lyry

Těžké pneumatiky obrněného SUV hltají hladký asfalt a vysílají hluboké, hrdelní vibrace skrze podrážky mých bot přímo do páteře. Prsty se mi zarývají do objemných vrstev bílých svatebních šatů. Hedvábí a tyl, které mi ještě před pár hodinami připadaly jako symbol nového začátku, teď působí jako svěrací kazajka ušitá na míru.

Jsem vdaná.

Vdaná.

To slovo se ozývá v dutém prostoru mé lebky a odráží se od stěn mé mysli v posměšném rytmu. Zarývám si nehty do dlaní, dokud mě tupá bolest nevrátí do reality. Zírám na masivní platinový kroužek, který mi těžce leží na prsteníčku. Zachycuje tlumené světlo interiéru auta a blýská se chladným, bezohledným třpytem. Nepatří mi. Je to cejch. Značka.

Jsem vdaná za muže, který vtrhl na můj svatební obřad jako demoliční koule a přivedl do posvátného chrámu bouři smrtících mužů a střelných zbraní. Nakráčel přímo uličkou, těžké dveře kostela za ním praskaly v pantech, a před sálem plným lapající smetánky prohlásil, že mě mu otec prodal. Prodal mě. Jako kus starožitného nábytku nebo plnokrevnou klisnu. A to nejzvrácenější na tom všem? K té transakci došlo, když mi bylo pouhých sedm let.

To přece nemůže být legální. Žádný soud v civilizovaném světě by neuznal smlouvu podepsanou krví na život dítěte.

Jenže muži, který sedí jen pár centimetrů ode mě, jsou zákony ukradené. On sám je zákonem. A to ani není ta nejšílenější část této noční můry. Ani zdaleka. Nejenže jsem připoutaná k naprostému šílenci, ale tento konkrétní šílenec je přízrak. Je to dávno ztracený dědic ruské mafie, duch, který měl ležet dva metry pod zmrzlou zemí.

Lidé vždycky říkají, že svatby jsou stresující. Říkají, že se může opozdit catering nebo že kapela zahraje špatnou písničku. Nikdo vás ale nevaruje před zmrtvýchvstalým mafiánským princem, který si vás hodí přes rameno a vynese vás z kostela jako neandrtálec vlekoucí svou kořist do jeskyně.

Odtrhnu pohled od svých rukou a mírně otočím hlavu. Pozoruji muže sedícího na místě řidiče.

Sedí tam vyrovnaný a netečný. Ticho v autě je těžké, prosycené vůní tmavé kůže, drahé kolínské a nebezpečí. Sálá z něj samozřejmá, děsivá sebekontrola v hmatatelných vlnách. Dýchá klidně, drží se uvolněně. Vypadá jako člověk na pohodové nedělní projížďce, ne jako muž, který právě unesl nevěstu od oltáře a držel celé shromáždění na mušce.

Objektivní realitě téhle situace se nedá upřít jedno. Muž po mém boku je ta nejúchvatnější lidská bytost, jakou jsem kdy spatřila. Působí to jako krutý žert vesmíru. Čelist má ostře tesanou, dost tvrdou na to, aby řezala sklo. Vysoké, aristokratické lícní kosti rámují oči, v nichž dlí smrtící klid predátora. Rozcuchané tmavé vlasy mu dokonale padají do čela a lemují tvář, která by měla být vytesána do mramoru na soše nelítostného řeckého boha. Oblek ušitý na míru dokonale obepíná širokou, svalnatou plochu jeho ramen.

Jenže dokonalá tvář mu nedává právo zničit mi život.

Neměl právo vtrhnout na můj svatební obřad. Neměl právo mířit zbraněmi na lidi, které jsem znala. Neměl právo mi vyhrožovat, přivlastnit si mě před celým světem a pak mi navléknout prsten na prst.

Hluboko v hrudi mi vzplane horká, pichlavá vlna rozhořčení. Silně se kousnu do vnitřní strany tváře a pomocí ostrého štípnutí bolesti se snažím prorazit mlhu paniky.

Nesnesitelně mě to vytáčí. Přímo na biologické úrovni mě k nepříčetnosti přivádí, jak intenzivně mě přitahuje. Pokaždé, když přeřadí rychlost, mi vyletí tep, kůže mi vzplane, kdykoli se jeho paže otře o středovou konzolu. Neměl by mě přitahovat. Je to můj manžel z donucení. Můj věznitel. Ten chlap je prokazatelný vrah, stvoření ze stínů a násilí. Už jen tato skutečnost by měla bez problémů zadusit sebemenší jiskru fyzické přitažlivosti, kterou k němu chovám. Měla by mi zmrazit krev v žilách a donutit mě znechuceně ucuknout.

Jenže to se neděje. Prvotní, temná část mého mozku rozpoznává vrcholového predátora v místnosti a reaguje na něj zrádným žárem.

Bubenje dlouhými, mozolnatými prsty o kůží potažený volant. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Ten rytmický zvuk je jediným hlukem, který protíná dusivé ticho kabiny. Od chvíle, kdy jsme vyšli z těžkých dřevěných dveří kostela, neřekl jediné slovo.

Mysl mi zalétne zpátky k chaosu na schodech chrámu. Když se ke mně otec po vynuceném manželském slibu pokusil přiblížit, bledý a zpocený ve tváři, Roman pohnul svou mohutnou postavou. Postaral se o to, aby se ke mně otec nepřiblížil ani o píď. Ta hradba svalů a dokonalého krejčovského umění mě zaštítila před mužem, který mě vychoval. A za tento jediný, prchavý čin je mu malá, ubohá část mého já hluboce vděčná.

Po pravdě řečeno, ještě nejsem připravená otci pohlédnout do očí. Pochybuji, že někdy budu.

Při pohledu na otcovy třesoucí se ruce a odvrácený zrak v kostele se závoj iluzí, který jsem nosila celý život, konečně roztrhal na cucky. Otec ve mně nevidí nic víc než zboží. Jsem jen pokerový žeton. Vyjednávací nástroj, který lze hodit na stůl, aby unikl ze spletité, smrtící sítě, již si tak bezstarostně upředl pokaždé, když jeho dluhy narostly a smyčka se příliš utáhla.

Hruď se mi sevře pálivou, dusivou bolestí. Zuřím sama na sebe, jak moc jsem dovolila sama sobě věřit těm lžím. Dovolila jsem si věřit, že mě miluje. Omlouvala jsem jeho nepřítomnost, jeho chlad, jeho drsná slova. Ale především, pod hněvem a strachem z mé současné situace, cítím zničující zradu, která sahá až do morku kostí.

Cítím se naprosto zaskočená. Bez ohledu na to, jak chladně se ke mně otec v průběhu let choval, bez ohledu na to, kolikrát zapomněl na mé narozeniny nebo ignoroval mé úspěchy, ani jednou mě nenapadlo, že by vědomě vyměnil můj skutečný život za svou vlastní kůži. Podíval se na nestvůry, které kolem něj kroužily, ukázal prstem na vlastní dceru a odkráčel pryč.

Polknu těžký knedlík emocí v krku a vrátím pohled k tónovanému oknu.

Krajina venku ubíhá v uspěchaných, rozmazaných záblescích. Jasné odpolední slunce proniká sklem a podtrhuje ostrý kontrast mezi mou vnitřní noční můrou a vnějším světem. Je sobota. Ulice jsou plné víkendových nakupujících s barevnými taškami. Vidím páry, jak se procházejí ruku v ruce, popíjejí kávu a smějí se vtipům, které neslyším. Nemají o ničem tušení. Žijí si své obyčejné, bezpečné životy, naprosto nevědomí toho, že se můj svět před pár okamžiky zhroutil přímo na mou hlavu.

Přitisknu čelo k chladnému sklu a vydechnu drsný, roztřesený dech. Pára zamlží okno na krátkou vteřinu, než zase zmizí. Nemůžu tu jen tak sedět v tichu. To ticho mě dohání k šílenství, dává mému mozku příliš mnoho prostoru na zpracování traumatu.

Střelím pohledem zpátky k Romanovi. Profil má strnulý, oči upřené na silnici před sebou, zatímco nás veze bůhvíkam.

„Kam jedeme?“

Můj hlas prolomí ticho, které předtím obklopovalo celé auto. Zní slaběji, než bych chtěla, ale požadavek v něm nechybí. Pohled mi na okamžik sklouzne z tvrdých rysů jeho tváře a zastaví se na tmavém, složitém černém inkoustu vykukujícím zpod sněhobílé manžety jeho košile. Tetování se mu ovíjí kolem mohutných zápěstí a naznačuje mapu násilí a minulosti ukrytou pod drahou látkou.

Pomalým, rozvážným pohybem pohlédne mým směrem.

Na zlomek vteřiny se naše oči střetnou.

Ten náraz je fyzický. V mžiku jsem vtažena do temné, vířící intenzity za jeho zelenými duhovkami. Není v nich žádné teplo, jen nebezpečná, majetnická inteligence, která mě přišpendlí k sedadlu. Vzduch mi vyprchá z plic.

Soustřeď se, napomenu se v duchu a znovu si zaryju nehty do dlaní.

Je to můj věznitel. Můj věznitel. Nic víc, nic míň. Nesmím dovolit, aby jeho fyzická přítomnost vyřadila z provozu mé instinkty přežití.

„Domů.“

Jediné slovo. Hluboký, drsný baryton jeho hlasu zaduní uzavřeným prostorem a rozechvěje mou kůži.

Hlavou mi bleskne stovka různých významů.

Domov. Jak cizí pojem. Přestože jsem vyrostla v obrovském, rozlehlém domě plném drahého umění a dováženého nábytku, přestal mi připadat jako domov v den, kdy zemřela má matka. Teplo zemřelo s ní, pohřbené ve stejné studené hlíně. Po jejím odchodu trávil otec čas nejraději zamčený ve své mahagonové pracovně. Dny i noci trávil ležením v účetních knihách, pitím skotské a dodáváním nelegálních zbraní velmi nebezpečným mužům. Zvolil si stíny, než aby strávil jedinou minutu se svou truchlící rodinou.

Až do dnešního dne jsem ho omlouvala. Postavila jsem si pevnost z rozumových odůvodnění, abych ochránila své křehké srdce.

Jen ztratil lásku svého života, říkávala jsem si, když se mnou zapomněl povečeřet. Je pochopitelné, že nepřišel na můj klavírní recitál, topí se v zármutku. Má plné ruce práce se zajištěním naší budoucnosti, na mou výstavu obrazů příště určitě dorazí.

Znovu a znovu, rok co rok, jsem nacházela nekonečné omluvy pro muže, kterému nedělalo sebemenší problém mě při první příležitosti vyměnit se zločineckým syndikátem, aby si zachránil vlastní krk.

Co to o mně vypovídá? Jsem jen naivní, ubohá husička?

Prudce vydechnu, odfouknu si zbloudilý pramen vlasů z obličeje a zabořím se hlouběji do koženého sedadla. Založím si ruce na korzetu pošitém korálky a ze všech sil se snažím nekoulet očima.

„No ne, to je ale vyčerpávající informace. Hned je mi o tolik líp.“

Těžký sarkasmus v mém tónu by mohl řezat a rozhodně mu neunikne. Vidím, jak zatne čelist, pod hladkou kůží mu zacuká drobný sval.

„A kde přesně to je?“ naléhám a mírně se nakloním ke středové konzole.

Ticho.

Těžké, dusivé ticho se natahuje dál. Ani nemrkne. Drží své masivní ruce na volantu a oči upřené na silnici, jako bych byla jen otravná moucha bzučící v pozadí.

Z nějakého důvodu mě jeho naprostý nedostatek reakce dráždí ještě víc. Strach bublající v mých útrobách rychle střídá bezhlavý, nepříčetný vztek. Předkloním se, naruším jeho osobní prostor a lusknu prsty přímo před jeho obličejem.

„Haló. Mluvím s tebou.“

Jeho stisk kolem volantu zesílí. Kůže pod nesmírným tlakem jeho rukou protestně zavrže. Klouby mu zbělají a čelist mu ztuhne v nehybnou linii.

Zuří.

Výborně.

Chci, aby zuřil. Chci, aby pocítil alespoň zlomek té chaotické spouště, kterou mi právě vnesl do života. Pokud si myslí, že mě může jen tak unést a zacházet se mnou jako s němým nákladem, šeredně se plete.

„Víš, na někoho, kdo byl předtím v kostele strašně hovorný, zatímco mi ničil život a terorizoval mé hosty, ti ta role tichého, zádumčivého padoucha teď jde docela dobře.“

Pořád nic. Ten chlap je kamenná zeď.

Ale v jeho pravém ukazováčku dojde k nepatrnému, téměř nepostřehnutelnému záškubu. Drobná trhlina v jeho železné fasádě. Říká mi, že slyšel každé jednotlivé slovo a stojí ho každou kapku sebeovládání, aby nezareagoval. Ten drobný záškub stačí k tomu, aby uspokojil vzpurný oheň hořící v mé hrudi.

Prozatím.

Klesnu hlouběji do sedadla, urovnám si těžké vrstvy tylu kolem nohou a vrátím pohled z okna, upírajíc oči na rozmazanou scenérii, zatímco opouštíme centrum města a míříme k odlehlému předměstí.

Cesta do tohoto tajemného ‚domova‘ jako by trvala věčnost. Napětí uvnitř vozu je tak husté, že by se dalo krájet. Záda mě prudce bolí z toho, jak sedím příliš strnule a příliš dlouho, korzet mých šatů se mi zařezává do žeber až do té míry, že mě zaplaví náhlá vlna fyzické úlevy, když konečně zpomalíme.

Do zorného pole se mi dostane pohled na masivní, impozantní bránu z černé oceli.

Zdá se, že Rusové si na bezpečnost potrpí. Brána vypadá, jako by patřila k přísně střeženému vojenskému komplexu, ne k obytnému domu. Ale na druhou stranu, kdybych byla někdo, koho nesmírně uspokojuje mučení a zabíjení lidí na zakázku, myslím, že těžká kovová brána osazená bezpečnostními kamerami a zesílenými hroty by byla přesně to, co bych potřebovala k ochraně před smrtícími následky svých činů.

Po obou stranách vjezdu stojí dva mohutně stavění muži. Vypadají, jako by k snídani jedli syrové maso. Přes tmavé oblečení mají taktickou výstroj a přes široké hrudníky ležérně přehozené útočné pušky. Jejich chladné, mrtvé oči se zaměří na naše vozidlo, jakmile se přiblížíme.

Když zastavíme přímo před tou impozantní kovovou konstrukcí, jeden z těch obromužů vykročí k místu řidiče. Ruku má ležérně položenou u boku – tichá hrozba pro každého, kdo sem nepatří.

Roman stiskne tlačítko a stáhne tónované okénko.

Do kabiny vtrhne příval teplého venkovního vzduchu. Strážný se mírně skloní a pronese něco drsným, hrdelním řetězcem ruštiny. Ten jazyk zní násilnicky, plný ostrých souhlásek a hlubokých hrdelních zvuků. Roman mu bez zaváhání odpoví v jejich rodném jazyce, přičemž jeho hlas klesne do ještě temnějšího, autoritativnějšího rejstříku. Rozkaz v jeho hlase je absolutní.

Strážný přesune pohled za Romana. Jeho tmavé oči padnou na mě a zkoumají absurdní pohled na ženu v obrovských bílých svatebních šatech sedící na sedadle spolujezdce v autě jeho šéfa. Muž ze sebe v hloubi hrdla vydá podivný zvuk – něco mezi odfrknutím a potlačeným uchechtnutím –, než se narovná a vrátí se na své stanoviště u brány.

Pozoruji přes sklo, jak se nakloní k druhému strážnému a něco mu pošeptá. Druhý muž přikývne s netečnou tváří a ustoupí stranou. Stiskne tlačítko na ovládacím panelu skrytém za betonovým sloupem.

Těžká ocelová křídla se otevřou s hladkou, tichou lehkostí, která svědčí o drahé, dokonale udržované mechanice.

Roman vytáhne okénko zpět nahoru a rozjede SUV po dlouhé, klikaté cestě z hladkého tmavého betonu.

Vysoké, majestátní palmy stojí v pozoru po obou stranách soukromé silnice a jejich zelené vějíře se jemně pohupují na pozadí jasně modré oblohy. Přitisknu ruku na panel dveří, okamžitě ohromena tou dechberoucí scenérií. Svěží, pěstěné trávníky se táhnou, kam až oko dohlédne, poseté zářivými exotickými květinami a kamennými fontánami. Na místo plné otrlých, krvežíznivých zločinců zde panuje překvapivý, až strašidelný klid. Vypadá to jako luxusní letovisko, klamavý ráj skrývající jádro z absolutní temnoty.

Klikatá cesta se nakonec zúží do masivního kruhového objezdu a mně se prudce zadrhne dech v hrdle při pohledu na dvoupodlažní dům, který se objeví v plné kráse.

Dům je slabé slovo. Ta stavba stojící přede mnou je panské sídlo. Je to architektonické mistrovské dílo.

Je to ohromující, rozlehlá ukázka středomořské architektury. Teplý, zdobný exteriér je vymalován v jemném, přívětivém krémovém odstínu, ozdoben těžkými terakotovými střešními taškami, které se sytě lesknou pod odpoledním sluncem. Velká klenutá okna odrážejí světlo a spletité balkony z tepaného železa shlížejí na nedotčené pozemky. Bere to dech. Je to přesně ten typ domu, který se objevuje na obálkách architektonických časopisů.

Kromě smrtících členů ochranky rozesetých na různých strategických místech ve stínech se zdá, že je toto obrovské sídlo zcela prázdné. Těžce polknu a říkám si, jestli v této rozlehlé pevnosti vůbec žije ještě někdo jiný než Roman. Představa, že bych v tomto gigantickém prostoru byla izolovaná jen s ním, mi po páteři pošle novou vlnu obav.

Roman navede těžké vozidlo pod kryté loubí s kamennými sloupy a hladce zaparkuje mezi dvěma dalšími nablýskanými černými luxusními vozy. Výkonný motor utichne do tichého předení, než otočí klíčkem a zcela jej vypne.

Náhlé ticho v autě přímo ohlušuje.

Můj pud sebezáchovy na mě ječí, ať se pohnu. Natáhnu ruku po chromované klice dveří, abych odemkla a dostala se z toho stísněného prostoru.

Než se však mé konečky prstů stihnou studeného kovu vůbec dotknout, Roman se pohne s děsivou rychlostí útočící zmije.

Zastaví mě. Jeho velká, teplá ruka bleskově vystřelí přes středovou konzolu a pevně sevře mé křehké zápěstí.

Ten fyzický kontakt mi vyšle prudký výboj elektřiny přímo do paže. Pouhý žár sálající z jeho dlouhých prstů mě okamžitě ochromí. Jeho stisk není bolestivý, ale jsou to nepohnutelné železné okovy. Je to drsná fyzická připomínka toho, kdo má tady navrch.

Ztuhnu, dech se mi zadrkne v krku. Zadívám se mu do tváře a pohlédnu do těch tmavě zelených očí. Pak pomalu sklopím zrak k jeho masivní ruce, která zcela obepíná mé bledé zápěstí. Kontrast mezi jeho opálenou, potetovanou kůží a mým bílým rukávem je do očí bijící. Znovu k němu zvednu zrak a srdce mi tluče o žebra jako lapený pták.

„Co to děláš?“ dožaduji se odpovědi a hlas se mi třese navzdory veškeré snaze udržet jej v klidu.

Neodpovídá. Jeho tvář zůstává nečitelnou kamennou maskou.

Drží můj pohled na jednu dlouhou, trýznivou vteřinu, než jednoduše uvolní prsty z mé kůže. Kvůli náhlé ztrátě jeho tepla mi zápěstí připadá zvláštně chladné. Odvrátí se, odemkne své dveře a vystoupí z vozidla, aniž by se ohlédl.

Čtyřmi ráznými, mocnými kroky obejde předek SUV. Těžký dopad jeho drahých kožených bot na beton zní jako odpočet. Zastaví se přímo po mém boku. Dveře spolujezdce se prudce otevřou a zalije mě teplý venkovní vzduch.

Stojí tam, vyplňuje celé mé zorné pole a drží dveře otevřené. Zůstávám jako přimrazená na sedadle, svírám hedvábí svých šatů a v hlavě se mi splašeně honí myšlenky.

Když se k vystupování z auta hned nemám, mírně se předkloní a opře si paži o střechu vozu.

„Vystup.“

Není to prosba. Je to rozkaz. Je to tón muže, kterému za celý život nikdo neřekl ne a dnes s tím rozhodně nehodlá začínat.

Tak fajn.

Zamumlám pod vousy šňůru barvitých kleteb a nahrnu do dlaní těžký, nekonečný lem svých svatebních šatů. Přenesu váhu, vytočím nohy ven a vystoupím z vysokého auta na hladký beton.

V okamžiku, kdy se mé podpatky dotknou země, se zarazím a okamžitě si uvědomím svůj osudný omyl.

Ještě neustoupil. Nenechal mi žádný prostor.

Když se narovnám, mé tělo se přímo otře o tvrdou, svalnatou hradbu jeho hrudi.

Po celém těle mi prudce naskočí husí kůže. Tření jeho na míru šitého obleku o hedvábí mých šatů vyšle rázovou vlnu horka přímo do mého nitra. Dělí nás sotva pár centimetrů. Zakloním hlavu, abych se na něj podívala, a dech se mi zadrhne, jak nade mnou jeho tyčící se postava vrhá temný stín. Jeho vůně – máta, tmavý tabák a čistá, koncentrovaná mužnost – zaútočí na mé smysly a zamlží mé racionální myšlení.

Jakkoli se to snažím potlačit, jakkoli bych tu vzpomínku nejraději zamkla do temné truhly, živočišná upomínka na náš polibek u oltáře se mi v mysli vynoří s brutální jasností.

Zasáhne mě to jako rána pěstí. Ten náhlý, drtivý pocit jeho pevných rtů tiskoucích se na mé. Drsná, náročná povaha jeho doteku, když mi svou velkou rukou sevřel čelist a držel mě na místě, abych nemohla ucuknout. Pamatuji si sklouznutí jeho jazyka přes mé rty, chuť máty a temného nebezpečí. Pamatuji si ten majetnický, dominantní způsob, jakým pohltil každý jednotlivý zvuk, každé zalapání po dechu, které mi vyšlo z hrdla, jako by se bál, že mu proklouznou a uniknou do vzduchu. Ocejchoval si mě před stovkou lidí a zpečetil transakci polibkem, který působil spíš jako vlastnické znamení než jako slib lásky.

Jako by vycítil přesný směr mých chaotických myšlenek, jeho tmavě zelený pohled vědomě klesne k mým rtům.

V přímém přenosu sleduji, jak mu oči ztmavnou, zorničky se mu široce roztáhnou a promění duhovky v prstence smrtící, hluboké lesní zeleně. Vzduch mezi námi zapraská, ztěžklý náhlým, dusivým napětím.

Na děsivý okamžik, při kterém se mi zastaví srdce, se bojím, že se nakloní a znovu mě políbí. Bojím se, že si vezme má ústa přesně tak jako u oltáře, rozdrtí mou obranu a znovu dokáže svou fyzickou nadvládu. Jenže tentokrát by to nebylo před davem zmatených, šokovaných diváků. Nebylo by to před mým rozzuřeným bývalým snoubencem a mým zbabělým otcem. Byli bychom to jen my dva, úplně sami ve stínech jeho soukromého parkoviště, obklopeni muži, kteří by mě zastřelili, kdybych se pokusila utéct.

Ta nebezpečná myšlenka stačí k tomu, aby mě vytrhla z jakéhokoli hypnotického transu, v němž jsem na okamžik uvězněna. Mé instinkty přežití konečně znovu naskočí.

Udělám prudký, spěšný krok vzad, podpatky mi klapnou o beton a vytvořím mezi námi tolik potřebnou fyzickou vzdálenost. Chladný vánek vklouzne do prostoru mezi našimi těly a já se konečně zhluboka nadechnu.

Na okamžik v tom prostoru setrvá. Jeho mohutná postava se nepohne. Tmavé oči zůstávají upřené na mou tvář a mapují každý záchvěv strachu a vzdoru, který mi přeběhne po rysech.

Po dlouhé, táhlé chvíli se narovná a upraví si manžety saka. Jeho výraz se promění zpět v nečitelnou, chladnou masku.

„Pojď za mnou.“

Jeho hlas je klidný, hluboký a velitelský. Otočí se na patě a vykročí k velkolepému vchodu do sídla.

Jdu za ním. Jinou možnost vlastně ani nemám. Posbírám ty směšné, těžké vrstvy svatebních šatů a ze všech sil se snažím držet krok s jeho dlouhými, dravčími kroky. Nejenže je můj vynucený manžel nevysvětlitelně, zastrašujícím způsobem vysoký, ale jeden jeho ležérní krok se snadno vyrovná dvěma mým spěšným. Udržet jeho tempo a zároveň za sebou po kamenné stezce vléct pět kilo korálkového hedvábí a tylu je vyčerpávající, ponižující záležitost.

Manžel.

To slovo mi narazí do popředí mysli a zastaví mě na kamenné stezce jako přimrazenou.

Manžel.

Ještě včera ráno jsem nebyla ani zadaná. Byla jsem nezadaná. Soustředila jsem se na své umění, na svůj tichý život, na přežívání v chladném stínu otcova impéria.

A teď jsem vdaná.

Kurva vdaná za šéfa ruské mafie.

Dokážete tomu vůbec uvěřit?

Absolutní absurdita celé situace mě zasáhne silou rozjetého vlaku. Já, ta tichá holka, která nikdy neměla ani vážný vztah, holka, která maluje ve svém pokoji, aby unikla temné realitě své rodiny. Teď jsem trvale zapletená do doživotního, krví svázaného závazku se smrtícím vrahem, který ve mně vidí jen majetek k přivlastnění, dluh k vybrání.

Nemůžu si pomoct. Psychický tlak v mém mozku dosáhne bodu varu a ventil povolí.

Rozesměju se.

Z úst mi unikne ostrý, vydechnutý zvuk. Pak další. A pak už se směju nahlas. Pustím lem šatů, nechám drahou bílou látku vláčet po zemi a směju se, až lapám po dechu. Ten zvuk je divoký, nepříčetný, odráží se od kamenných sloupů podloubí. Držím se za břicho, předkláním se, jak mi hysterický smích rve hruď. Nemůžu přestat. Buď se budu smát, nebo ječet, dokud mi nezačne krvácet hrdlo, a můj mozek si vybral smích. Jsem si jistá, že omdlím z nedostatku kyslíku.

Roman se zastaví uprostřed kroku. Pomalu se ke mně otočí čelem a napřímí svá široká ramena.

Na hladkém čele se mu vytvoří hluboká vráska, když sleduje ten manický způsob, jakým zakláním hlavu a můj smích se hlasitě rozléhá tichým nádvořím. Hledí na mě, jako bych přišla o rozum. A možná jsem opravdu přišla.

„Něco k smíchu, Ptičko?“

Otáže se mě s nesmírně napjatým tónem, v němž zaznívá nebezpečná ostrost podráždění.

Prudce zavrtím hlavou a snažím se popadnout dech. Zvednu ruku a holým ukazováčkem bez prstýnku si setřu zbloudilou slzu z koutku oka.

„O—omlouvám se,“ vyhrknu mezi chaotickými záchvaty chichotání. Narovnám se a máchnu rukou v širokém, dramatickém gestu mezi námi dvěma. „Jenže tohle celé... je kurevsky vtipné, nemyslíš?“

Koutky jeho krásných, krutých rtů mírně zacukají. Vidím, jak v sobě fyzicky potlačuje otrávený, temný úsměv.

„Vtipná není zrovna slovo, kterým bych popsal tvou současnou situaci, Ptičko.“

V přesném způsobu, jakým ta slova vysloví, je chladná, smrtící ostrost. Temný příslib v jeho barytonu pronikne přímo mou hysterií a manický smích mi na jazyku rychle uhasne. Ticho se vrátí, ještě těžší než dřív.

Co tím do prdele vůbec myslí? Ta hrozba visí ve vzduchu, těžká a nevyřčená.

A proč mi proboha pořád říká tou příšernou, cizí přezdívkou? Ptička. To slovo zní ostře. Vůbec netuším, co znamená, ale vzhledem k okolnostem začínám rychle nabývat podezření, že jde o nějakou ponižující ruskou urážku. Hanlivé označení pro zajatkyni.

„Mohl bys mi tak už přestat říkat? Začíná to být vážně otravné.“

Romanovy rty znovu zacukají, ale tentokrát mu v zelených očích zřetelně blýskne temné pobavení. Užívá si, jak mě tím vytáčí.

„Ptičko?“

Zopakuje tu hroznou přezdívku znovu a záměrně protahuje slabiky. Ta čirá arogance, která z něj vyzařuje, mi zvedá mandle. Sotva dokážu udržet na uzdě ostré rozmrzení bublající v mé hrudi.

„Přestaň s tím. Jak by se líbilo tobě, kdybych tě neustále urážela do očí v cizím jazyce, kterým vůbec neumíš?“

Má podrážděná otázka jen dál podněcuje jeho zvrácené pobavení. Napětí v jeho ramenou mírně povolí.

„Ptička je stěží urážka.“

„A co to tedy znamená?“ vyzvu ho, založím si ruce na prsou a odmítám ustoupit.

Neodpovídá. Dívá se na mě, očima přejíždí můj obranný postoj, mé zničené svatební šaty, mou zarudlou tvář. Místo přímé odpovědi povýšeně pokrčí širokými rameny. Plynule se otočí, zcela ignoruje mou žádost a pokračuje v chůzi k hlavnímu vchodu do domu, zanechávaje mě na okamžik stát na příjezdové cestě, kde bezmocně soptím.

Začíná být čím dál těžší držet krok s jeho rychlými změnami nálad. Vůbec tomu muži nerozumím. Jednu minutu je to děsivá ledová zeď, která mě trestá mlčením, další minutu panovačný diktátor, který mě nutí vystoupit z auta, a teď mě popichuje jako dítě, které přede mnou tají nějaké tajemství. Je to k zbláznění matoucí.

Zpevním sevření látky svých šatů, potlačím výkřik frustrace a vydám se za ním. Vystoupám po širokých kamenných schodech a dělám, co můžu, abych stačila jeho brutálnímu tempu, dokud se konečně nezastaví přímo před masivními, na zakázku vyrobenými dvoukřídlými vchodovými dveřmi.

Natáhne svou velkou ruku a zamíří k ozdobné mosazné klice.

Než se však jeho dlouhé prsty stihnou chladného kovu vůbec dotknout, těžké dřevěné dveře se náhle rozletí zevnitř.

Ztuhnu, mé obranné hradby okamžitě vyletí zpět nahoru a já se připravuji čelit armádě služebných, impozantnímu majordomovi, nebo ještě hůř, dalším těžce ozbrojeným mafiánským vojákům připraveným zpracovat novou vězeňkyni.

Místo toho však na druhé straně masivního prahu stojí malá holčička.

Nemůže jí být víc než šest let. V rámu těch tyčících se dveří působí neuvěřitelně drobně. Má na sobě měkké, ladící světle modré pyžamo poseté drobnými bílými obláčky. Na naleštěné mramorové podlaze stojí úplně bosa.

Její velké, doširoka rozevřené oči zamrkají na tyčící se postavy stojící na prahu. Na tváři se jí rozzáří obrovský úsměv od ucha k uchu, který hrdě odhaluje chybějící přední zub. Chaotická svatozář divokých tmavých kudrlinek rámuje její kulatý, buclatý obličej. Dívá se na Romana s tím nejčistším, nejrozkošnějším výrazem absolutního zbožňování, jaký jsem kdy v dětských rysech viděla.

Není to však její roztomilé pyžamo ani její vyražený zub, co mi zastaví dech v plicích. Nejsou to její neposlušné kudrny ani její zářivý úsměv, co způsobí, že se svět náhle vychýlí ze své osy.

Ne, je to přesný odstín jejích očí.

Jsou zelené.

Přesněji řečeno hluboce, zářivě, lesně zelené.

Zírám na tu malou holčičku a v mozku mi zkratuje, když těkám pohledem od jejích jasných očí k vysokému, smrtícímu muži, který strnule stojí vedle mě. Ta barva se dokonale, nepopiratelně shoduje. Přesně ten samý pronikavý, uhrančivý odstín zelené, jaký patří nelítostnému mafiánskému bossovi, který si právě koupil můj život.

Pohupuje se na bosých špičkách, obličej jí září nepotlačitelnou radostí a vzhlíží k mému děsivému vězniteli, jako by on sám osobně pověsil na oblohu měsíc a hvězdy jen pro ni.

„Tati!“ vykřikne a její sladký, vysoký hlásek se jasně rozlehne nádvořím.

Srdce v hrudi se mi úplně zastaví.

Tati?