Pohled Romana

Těžké, na zakázku vyrobené dvoukřídlé dveře se rozletí zevnitř dřív, než stihnu vůbec položit ruku na mosaznou kliku. Změna tlaku vzduchu přinese zvuk, který okamžitě prorazí chmurnou, násilnou mlhu opanující mou mysl.

„Tati!“

Milin nadšený jekot zasáhne mé uši ještě dřív, než mé oči vůbec zachytí její drobné tělíčko. Vrhne se přes práh, bosá chodidla jí pleskají o nedotčenou mramorovou podlahu. Narazí do mých nohou a obemkne mé stehno drobnými pažemi jako liána zapouštějící kořeny do pevného kamene. Je to zvyk, který si vyvinula během posledních několika měsíců a který jsem měl původně v plánu vymýtit. Můj svět není stavěný na něhu. Přesto se při pohledu dolů na ni strnulé napětí v mé páteři rozplyne.

Její buclatá tvářička ke mně září. Zelené oči jí jiskří čistou, nefiltrovanou radostí, vůči níž jsem se dávno stal imunním. Zhluboka vydechnu a položím ruku na její divoké, tmavé kudrny.

„Co tady děláš, Milo? Měla bys být s Martou.“ Držím hlas nízko a snažím se nasadit mírnou přísnost, kterou ve skutečnosti necítím.

Mila se zachichotá a zamýšlenou rozmrzelost v mém hlase zcela přehlédne. Od chvíle, kdy jsme se vrátili z Ruska, si udělala neúnavný zvyk unikat své chůvě při každé možné příležitosti. Pro pětileté dítě žijící v silně opevněném mafiánském sídle je to znepokojivý vzorec. Zachází s touto pevností jako s dětským hřištěm a využívá každé slepé místo, aby si s ozbrojenými strážemi a personálem domu hrála na schovávanou.

Zavrtí hlavou a usměje se ještě víc, čímž hrdě vystaví mezeru v dásních. Přišla o zub. Když jsem ráno opouštěl panství, držel ještě pevně na svém místě. Udělám si v duchu poznámku, abych jí dnes v noci strčil pod polštář stomiliónovou bankovku. To poslední, co potřebuji, je zvědavé, neúnavné dítě, které za mnou zítra bude běhat a dožadovat se vysvětlení, proč zubní víla její pokoj přeskočila.

„Utekla jsem.“ Oznámí to hrdě a nafoukne drobný hrudníček, jako by její plížení bylo chvályhodným úspěchem.

Marta je Milinou hlavní chůvou od chvíle, kdy dívce byly dva roky. Je to vážená členka personálu Sokolovových s padesátiletou neochvějnou věrností mé rodině. Je to jediný člověk na této zemi, kterému věřím, že zvládne ten chaotický uzlíček radosti, který se mi v současnosti tiskne k mým na míru šitým kalhotám.

„Opravdu?“ zeptám se jí a už přenáším váhu.

Než Mila stihne zformulovat další hrdou odpověď, sehnu se. Bez námahy zvednu její drobné tělíčko z mramorové podlahy a posadím si ji na bok. Instinktivně mi obtočí malé paže kolem krku, aby měla oporu, a přitiskne svou teplou tvářičku k mému rameni. Dnes mi připadá neobvykle lehká. Říkám si, jestli vůbec snědla něco jiného než ty palačinky, o které jsme se dělili v jídelně před mým odjezdem na svatbu. Mila je pověstná svou vybíravostí v jídle. Nepřekvapilo by mě, kdyby v mé nepřítomnosti odmítla všechna jídla.

V tom přesném okamžiku Mila otočí hlavu. Zachytí pohledem Lyru, která stojí jako přimrazená vedle mě.

V jediném okamžiku se vzduch na nádvoří promění. Až příliš intenzivně si uvědomím ženu stojící jen pár centimetrů ode mě. Lyra nevydala ani hlásku od chvíle, kdy Mila vykřikla slovo ‚Tati‘. Čekal jsem, že ji přítomnost dítěte v mém domě vyvede z míry, ale výraz vepsaný do jejích rysů je hluboké zmatení. Její mozek zkratuje. Viditelně bojuje se snahou smířit si obraz bezcitného, krví nasáklého vraha, za kterého se provdala, s obrazem rodinného, milujícího otce chovajícího malou holčičku.

Mila nakloní hlavu na stranu a zkoumá Lyřiny strnulé, bledé rysy. Svraští nos v hlubokém rozjímání.

„Kdo to je?“ Mila ukáže malým prstíkem na mou novou manželku.

Lyra neohrabaně přešlápne na kamenných schodech. Tento zvrat událostí ji zcela vyvedl z míry. Její velké hnědé oči vystřelí k mým. Připravuji se na to, že mým směrem začne chrlit obvinění a salvová vyptávání, zrcadlící ten vzdorný postoj, který předvedla v autě. Místo toho pevně stiskne rty. Slova ji opustí. Až do této vteřiny jsem netušil, že umlčet tuto ženu je vůbec možné.

Sklopím pohled k jejím rukám. Prsty má zaťaté do těžké, drahé látky svých bílých svatebních šatů. Klouby má pod čirou intenzitou svého stisku křídově bílé. Pootevře rty a zdá se, že se pokouší zformulovat zdvořilou odpověď na otázku mé dcery. Slova jí uváznou v hrdle. Znovu ústa zavře a probodává mě pohledem, jímž se tiše dožaduje vysvětlení.

„To je ta, o které jsem ti vyprávěl. Jmenuje se Lyra.“ Směruji svá slova k Mile a doufám, že si dítě vzpomene na náš krátký rozhovor u snídaně.

Dnes ráno jsem Milu záměrně informoval, že opouštím sídlo, abych pro ni získal novou matku. Byl to preventivní úder. Zjevit se zničehonic s cizí ženou by u pětiletého dítěte vyvolalo nekonečné otázky, a já nemám trpělivost ani touhu vysvětlovat batoleti složitosti mafiánských krevních mst a domluvených sňatků. Potenciální nevlastní matka je snadno stravitelný koncept.

Neujde mi, jak Lyře při mém vysvětlení vyletí obočí až k linii vlasů.

„Jsi hrozně hezká,“ oznámí Mila s absolutní nevinností.

Jasný, zvonivý tón hlasu mé dcery vyplaší ticho. Pohlédnu zpět na Lyru. Při nečekaném komplimentu jí po krku vystoupá hluboký růžový ruměnec a rozlije se po jejích tvářích.

Mila má pravdu. Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že má nová žena je cokoli méně než úchvatná. Je hypnotizující. Její tělo se pyšní křivkami, které si tiše říkají o to, aby je mé prsty zmapovaly a pokryly modřinami. Svatební šaty obepínají její postavu způsobem, který podrobuje mé sebeovládání těžké zkoušce.

„Děkuji,“ vynutí si Lyra na rtech slabý, upjatý úsměv. „Ty jsi taky hrozně hezká.“

Mila zazáří a hrudníček se jí znovu nafoukne. „Já vím. Tatínek říká, že jsem nejhezčí holčička ve vesmíru.“

Z hrudi mi unikne tiché uchechtnutí. Bez ohledu na mé každodenní ujišťování tato malá holčička oplývá vrozenou arogancí. Bezpochyby by vykračovala po jakémkoli molu s korunkou na hlavě a dožadovala se, aby se jí svět klaněl. Hrdost a ego kolují v sokolovské krvi hluboko a tento genetický rys tuto generaci rozhodně neminul.

„Je někde poblíž strýček Anton?“ změním téma a obrátím se na Milu.

Mila zavrtí hlavou, až se jí kudrny rozskáčou. Anton je můj zástupce a manžel mé jediné další přeživší příbuzné. Vyrůstali jsme bok po boku. Je mým nejdůvěryhodnějším vojákem od chvíle, kdy nás naši otcové jako dospívající chlapce vrhli do naší první násilné vyváděcí mise.

„Ne,“ odpoví Mila bezstarostně. „Odešel dneska hrozně brzo.“

To jsem čekal. Anton v tuto chvíli pravděpodobně dokončuje odvoz Vincenzovy dcery. Měl by Luciu přepravovat zpět do zabezpečeného sídla jejího otce ve městě. Únos dědičky Luccheseových se ukázal být směšně snadný. Nekladla žádný odpor. Syndikát Luccheseových drží své ženy daleko od bojiště a zachází s nimi jako s křehkými porcelánovými přítěžemi, místo aby z nich vykoval smrtící zbraně. Lucia nese titul mafiánské princezny. V jejich rodinné hierarchii zaujímá třetí místo. Logika napovídá, že Vincenzo by měl zajistit, aby jeho nejcennější pěšec disponoval alespoň základním bojovým výcvikem.

Odmítl to. Vincenzova archaická misogynie ho zaslepila vůči nutnosti vycvičit vlastní krev. Raději svěřil její bezpečnost nájemným zbraním. Vzpomínám si na ten ubohý pohled na jeho muže, jak se rozutekli jako vyděšené krysy vteřinu poté, co jsem vytáhl zbraň z pouzdra. Muž velící tak rozsáhlému impériu jako Carmine by měl mít dost rozumu na to, aby nesvěřoval svůj odkaz zbabělcům, kteří si cení vlastních bídných životů víc než majetku, za jehož ochranu jsou placeni.

„Bude s námi večeřet?“ zeptá se Mila a stáhne mou pozornost zpět k přítomnosti. Zelené oči má stále přilepené na Lyře.

Lyra překotně zamrká. Její pohled zběsile těká mezi mou tváří a dítětem usazeným na mém boku.

„Ehm... já... to je...“ vykoktá Lyra bezradně.

Divoká, vzdorná žena, která mi v autě luskala prsty před obličejem, beze stopy zmizela. Vložím se do toho dřív, než si znovu zlomí jazyk.

„Vlastně, Milo, myslím, že naše nová kamarádka je hrozně unavená. Proč nejdeš najít Martu, zatímco ji vezmu nahoru do jejího pokoje?“ vydám rozkaz hladkým tónem.

Nečekám, až Mila vznese námitku. Položím ji na mramorovou podlahu. Zachytím pohled služebné postávající poblíž velkolepého schodiště a prudce kývnu hlavou. Drobná hnědovlasá žena přispěchá blíž a udržuje uctivý odstup.

„Ano, pane?“ zeptá se služebná tiše.

„Vezmi ji dovnitř,“ nařídím.

Služebná přikývne a natáhne ruku. Mila zaváhá, s přetrvávající zdráhavostí ke mně vzhlédne, než nakonec vklouzne svou malou ručkou do sevření služebné. Mila evidentně chce zůstat a nově příchozí podrobit výslechu. Já potřebuji, aby byla pryč. Potřebuji mít Lyru izolovanou, přizpůsobenou a připravenou na další fázi mého operačního plánu. Stojím bez hnutí a sleduji, jak služebná vede Milu chodbou směrem k vnitřním zahradám. Těžké dubové dveře se za nimi s pevným cvaknutím zavřou. Velkolepý foyer upadne do těžkého, dusivého ticha.

Pomalu otočím hlavu a upřu zrak na Lyru.

„Máš dceru,“ konstatuje Lyra tu skutečnost, ačkoli v tónu jejího hlasu zaznívá ryzí překvapení.

Jednou prudce kývnu hlavou. Její domněnku slovně neopravuji. Biologicky Mila mou DNA jakožto otce nesdílí. Je to má neteř. Je to osiřelé dítě mého zesnulého bratra a jeho ženy. Uhořeli v běsnícím pekle, které zinscenovali naši nepřátelé. Ten oheň měl vzít život mně. Místo toho plameny pohltily je a zanechaly mi trůn postavený na popelu a krevní přísahu vyhladit muže, kteří za to mohou. Tuto posvátnou, násilnou pravdu s dcerou svého nepřítele sdílet nebudu.

Udělám k ní rozvážný krok. Napětí svírající její čelist mírně povolí, ale ostražitost jí zůstává. Fyzický prostor mezi námi se rozplyne, jakmile zkrátím vzdálenost a zastavím se jen pár centimetrů od jejího strnulého postoje.

„Bude to problém, Lyro?“ držím hlas nízko a nechávám barytonové vibrace nést hrozbu.

Neujde mi jemné zachvění, které jí projede po páteři. Zvuk jejího jména plynoucího z mých úst způsobí, že se jí zadrhne dech. Toto je poprvé, co jsem vyslovil její křestní jméno od chvíle, kdy jsme stáli u oltáře. Když sleduji ten okamžitý, bezděčný ruměnec rozpalující její kůži, v hrudi mi vzplane temný pocit uspokojení.

Vydechne dlouhý, roztřesený dech. Její prsty nevědomky uvolní své křečovité sevření bílého hedvábí jejích šatů.

„Jen mi připadá zvláštní, že jsme strávili přes hodinu na cestě a ani jednou jsi nepovažoval za nutné se o ní zmínit.“ V jejím hlase zaznívá ostrý tón obvinění.

Koutek úst se mi zkřiví v úšklebku. Našla svou ztracenou páteř.

„Změnilo by se snad něco, kdybych to udělal?“ zeptám se jí suše.

Nerozumím jejímu nemístnému hněvu. Existence mého dědice není nezávazné téma k hovoru pro ukrácení chvíle během jízdy autem. V brutálním podsvětí, v němž působíme, jsou informace měnou. Buď máte prověrku na to, abyste o mém dítěti věděli, nebo zůstáváte v nevědomosti. Dávám přednost tomu, aby byl okruh těch, kdo vědí o Milině existenci, těsný jako oprátka.

Lyra otevře ústa k odvetě. Pak je zavře. Otevře je podruhé a hledá repliku, ale její mysl nic nevyprodukuje.

Nakloním hlavu a s chladným pobavením si prohlížím její zarudlou tvář. „Myslel jsem si to.“

Ustoupím a přetrhnu to těžké magnetické pouto, které nás spojuje. Otočím se na patě a vykročím hlouběji do jeskynního domu. Neobtěžuji se ohlížet přes rameno, abych zjistil, zda mě následuje. Spalující žár jejího pohledu mi vypaluje díru přímo mezi lopatkami. Kdyby se ryzí nenávist dokázala fyzicky zhmotnit a zasáhnout cíl, ten jedovatý pohled, který mi vrhá do zad, by mě na místě srazil mrtvého k mramorové podlaze.

„Jdeš?“ zeptám se, aniž bych zpomalil krok.

Za mnou se ozve hlasité, podrážděné odfrknutí. Slyším šustění těžké látky, jak shrne dlouhou vlečku svých svatebních šatů do pěsti. Ostré, rytmické klapání jejích podpatků dopadá na dřevěné podlahy a hlasitě se rozléhá rozlehlým vstupním prostorem s klenutým stropem.

Vedu ji k velkolepému, točitému schodišti ve středu sídla. Zastavím se u spodního schodu a otočím se k ní čelem. Otevřenou dlaní pokynu vzhůru po tmavých mahagonových schodech.

„Až po tobě.“

Zaváhá. Její hnědé oči střelí k mým a v mém zdvořilém gestu hledají léčku. Když zůstanu stát na místě a neposkytnu žádné další instrukce, zprudka vydechne. Narovná úzká ramena, zvedne bradu v projevu prázdné kuráže a udělá první krok. Její podpatky klapnou o dřevo.

Vykročím hned za ní. Udržuji odstup dvou schodů, což mým očím poskytuje ničím nerušený přístup ke kolébání jejího těla. Hedvábné šaty obepínají prohnutí jejích beder a elegantně se rozšiřují kolem boků. Můj pohled sleduje dlouhé, ladné linie její siluety, jak stoupá vzhůru.

Panebože, ta žena je smrtící pokušení. Je krásná, zahalená do nevinných bílých šatů, pyšnící se křivkami, které muži přikazují padnout na kolena a uctívat ji. Proti veškerým logickým protokolům v mém mozku mi oči sklouznou ke tvaru jejího zadku vlnícího se pod hedvábím. Přinutím se zatnout zuby a odtrhnu pohled, zíraje na zábradlí dřív, než podlehnu bezhlavému impulsu.

*Ja tak čertovski oblažalsja.* Jsem v tak neskutečný prdeli.

Považuji se za muže ukovaného ze železné disciplíny. Přesto jediný, vynucený polibek u oltáře stačil k tomu, aby nalomil základy mého sebeovládání. To krátké tření jejích rtů o mé chutnalo jako droga. Říkám si, jak by zněl ten ryzí, nespoutaný zvuk jejích stenů odrážející se od stěn mé ložnice. Říkám si, jak by na mém jazyku chutnal pot na její kůži.

Předtím mě nazvala blouznivcem. Možná se trefila do černého. Jen těžce blouznící muž by se mohl upnout na šukání dcery svého úhlavního nepřítele, zatímco ji vede do její cely.

Má operační strategie byla na papíře bezchybná. Oženit se s princeznou Luccheseových. Využít její izolace k získání klíčových zpravodajských informací o požáru, který sežehl mou rodinu. Využít tyto informace k popravě jejího otce Carminea.

S touto současnou biologickou reakcí plán nepočítal. Dychtit po chuti její kůže nebylo součástí parametrů mise.

Ten polibek, o který jsme se podělili před shromážděním, ve mně zažehl dřímající hlad. Je to prvotní touha, kterou jsem před lety pohřbil společně se zuhelnatělými ostatky svého bratra. Když můj jazyk u oltáře pronikl přes její rty, cítil jsem její chvilkové zaváhání. Její nedostatek fyzických zkušeností je očividný. Tato nevinnost mé predátorské instinkty nijak neodrazuje. Naopak aktivně umocňuje mou potřebu ji zlomit a pohltit.

Udržování přísného fyzického odstupu je pro mou duševní jasnost životně důležité. Nemohu si dovolit, aby mě kompromitovala chtíč. Přesto mi v žilách tepe nutkání přirazit ji k mahagonovému zábradlí a znovu ji políbit.

Dorazíme na rozlehlou podestu ve druhém patře. Obejdu ji a znovu se ujmu vedení. Zavedu ji do pravého křídla sídla a procházím dlouhými, spoře osvětlenými chodbami. Míjíme řady zavřených dubových dveří, dokud se konečně nezastavím před konkrétním apartmá, které jsem pro její příchod připravil.

„Tohle je tvůj pokoj,“ informuji ji a zatlačím do těžkých dveří směrem dovnitř.

Ložnice je obrovská. Vysoké, klenuté stropy vytvářejí vzdušnou atmosféru. Dvě velká okna od podlahy ke stropu ukotvují protější stěnu a umožňují odpolednímu slunečnímu světlu zaplavit prostor a prohřát tmavé tvrdé dřevo.

Lyra projde kolem mě do místnosti. Oči se jí rozšíří, když vstřebává ten luxusní design. Její pohled těká od masivní, plyšové manželské postele královské velikosti povlečené do drahého prádla k posezení umístěnému poblíž skla. Vidím to okamžité uznání zjemňující její rysy. Očima hladově bloudí po prostoru a zaznamenává si detaily.

Přejde ke středu místnosti. Natáhne ruku a nechá konečky prstů zlehka přejet po strukturovaném okraji ozdobného polštáře na matraci. Otočí hlavu a všimne si tyčící se mahagonové knihovny opřené o přilehlou stěnu. Police jsou plně zásobené. Hřbet každé knihy je pečlivě zarovnaný a nabízí řadu svazků literatury a dějin umění.

Má zpravodajská síť mi dodala rozsáhlou složku o Lyřiných zvycích. Vím, že je umělkyně. Daří se jí v kreativních, vizuálních prostorech. Ponořuje se do studia klasického umění a moderních technik. Navrhl jsem tento pokoj tak, aby vyhovoval tomuto specifickému psychologickému profilu a zajistil, že ve své kleci pocítí falešný pocit bezpečí.

„Tak hebké,“ zašeptá si pro sebe, ztracená v hmatovém vjemu té látky.

Ten dechberoucí, ztišený tón jejího hlasu zasáhne mé uši. V rozkroku se mi náhle nahromadí prudký žár. Strčím pravou ruku hluboko do kapsy kalhot a sevřu prsty v pevnou pěst, abych zamaskoval svou fyzickou reakci. Soustředím se na nepravidelné zadrhávání jejího dechu.

„Všechno, co potřebuješ, by mělo být tady. Pokud budeš cokoli potřebovat, můžeš stisknout tohle.“ Ukážu strnulým prstem na malé červené tlačítko připevněné na zdi nad jejím nočním stolkem.

Její hnědé oči sledují pohyb mé ruky.

„Někdo sem okamžitě přijde, aby vyřídil tvá přání. Je to jasné?“ dožaduji se slovního potvrzení.

V hloubi hrdla vydá tiché zabručení a věnuje mi krátký, lhostejný pohled úkosem.

„Dej si koupel a připrav se. Večeře se podává za hodinu. Naštěstí pro tebe nebudu přítomen, takže se budeš muset s personálem domu seznámit beze mě.“

„To mám ale štěstí.“ Její odpověď je suchá, odkapávající cynickým sarkasmem.

Odvrátí se ode mě. Klesne svou vahou na okraj matrace a zaboří se do plyšových lůžkovin. Neptá se, kam jdu. Nepředstírá zájem o můj rozvrh. Místo toho pomalu přehodí nohu přes nohu. Zakloní se a opře se dlaněmi o matraci za sebou. Ten postoj vyzařuje uvolněnou sebejistotu, ale já vidím ten jemný, vzdorný oheň jiskřící v jejích očích, když ke mně vzhlíží.

„Přeješ si ještě něco, co bych pro tebe měla udělat, manželi?“

To slovo spadne z jejích rtů jako zapálená zápalka dopadající do benzínu.

Když slyším, jak se vysmívá titulu manžela, násilně to přetrhne poslední roztřepenou nit mého sebeovládání. Racionální myšlení zmizí. Zorné pole se mi zúží, dokud není jediným předmětem v místnosti ona. Vytáhnu ruku z kapsy a vykročím přes tlustý koberec. Překonám vzdálenost mezi námi třemi dlouhými, dravčími kroky.

Dech se jí slyšitelně zadrhne v krku. Její falešné hrdinství se roztříští v okamžiku, kdy na ni dopadne můj stín.

Předkloním se v pase. Pevně položím ruce na matraci po obou stranách jejích boků a zabořím prsty hluboko do plyšového materiálu. Zcela ji uvězním. Není kudy uniknout. Její tělo ztuhne a v jejích jemných rysech se při náhlé, drtivé blízkosti mé hrudi k její mihne ryzí záblesk paniky.

„Co to děláš?“ zašeptá.

Vzhlíží ke mně zpod svých tmavých řas, hnědé oči široké a plné strachu.

Mohl bych položit svému vlastnímu pokřivenému mozku přesně tu samou otázku. Nemám žádnou logickou odpověď. Proč to dělám? Možná její neúnavná, prořízlá pusa konečně prorazila mé brnění. Můj pohled sklouzne z jejích očí k jejím ústům. Sleduji, jak se její vláčné růžové rty pootevřou pod těžkou vahou mého pohledu. Hrudník se jí zvedá a klesá v rychlých, mělkých záchvěvech. Vyžaduje to každou kapku disciplíny, kterou disponuji, abych nepřitiskl svá ústa na její a násilně jí nepřipomněl, jak poddajnou a zlomenou se pod mou fyzickou nadvládou může stát.

„Pověz mi, ptico.“

Zvednu pravou ruku z matrace. Natáhnu ukazováček a pomalu obtáhnu neviditelnou linii po křivce její měkké tváře. Pohyb zastavím těsně pod jejím spodním rtem. Pomalu přejedu drsným bříškem palce po její jemné kůži. Tento čin jí z plic vytáhne prudký, roztřesený výdech. Dělám, že její reakci nevnímám. Změním úchop a sevřu její křehkou bradu mezi palec a ukazováček. Vyvinu přesně tolik tlaku, abych jí zvedl hlavu a přinutil její vytřeštěné oči uzamknout se do mých.

Pod mým dotekem se prudce zachvěje. Temný, arogantní úšklebek mi zkřiví rty při tomto fyzickém důkazu mého účinku na její nervový systém.

„Udělala bys všechno, o co bych tě požádal, jako poslušná manželka?“ popichuji ji tichým, nebezpečným šepotem.

Oči jí nekontrolovaně sklouznou k mým ústům. V jejím pohledu se mihne chaotická bouře emocí. Je vyděšená, ale pod tím strachem tepe zběsilý, nepopiratelný záchvěv touhy. Chce to. Chce mě, a to uvědomění si své vlastní biologické zrady jí drásá mysl na kusy.

Je to kurevsky strhující pohled.

„To by se ti líbilo,“ vyprskne ta slova a pokouší se je obalit jedem.

Její chabá urážka žalostně selhává, protože její oči zůstávají zoufale přikované k mým rtům.

Na tváři se mi rozlije pomalý, vítězoslavný úšklebek. Uvolním sevření její brady. Nechám prsty klesnout, ačkoli spalující teplo její kůže přetrvává na mých konečcích prstů ještě dlouho poté, co fyzické spojení přeruším. Rty má stále pootevřené. Čeká, že se nakloním. Čeká, že dokončím to, co jsem začal. Chybí zlomek centimetru k tomu, abych jí dal přesně to, po čem její třesoucí se tělo tak zoufale touží.

Odepřu jí to.

Proklínaje nesnesitelné tepání v rozkroku se odrazím od postele. Udělám velký krok vzad a vložím mezi nás chladný, prázdný prostor. Sleduji, jak se vířící žár v jejích očích okamžitě rozplyne v čiré překvapení, které se vzápětí promění v hluboké, pálivé ponížení. Uvědomuje si, že jsem si s ní pohrál. Uvědomuje si, že odhalila svůj hlad.

„Odpočiň si, ptico,“ zamumlám. Snížím hlas do hlubokého, smrtícího rejstříku, který zaručí, že ta slova budou strašit v její samotě. „A až se příště zeptáš, co chci, postarám se o to, abys padla na kolena a žadonila, aby sis mohla vzít mého ptáka do krku, jen abys to zjistila.“

Nečekám, až se ten šok otiskne do její krásné tváře. Otočím se k ní zády, vyjdu z ložnice a přirazím těžké dveře, zanechávaje ji zcela samotnou s tíhou mé hrozby.