Lyra

Těžké mahagonové dveře Romanovy pracovny za mnou s cvaknutím zapadnou a neprodyšně uzavřou mrtvolný, ledový vzduch jeho svatyně. Stojím v obrovské, prázdné chodbě sokolovského sídla a hrudník se mi divoce zvedá, jak se snažím vpravit do vyhladovělých plic trochu kyslíku. Rty mě stále brní. Pálí jako po doteku přízraku, plné klamného žáru, který se vysmívá brutálnímu odmítnutí, jež následovalo