HAZEL

„Teď už chápu, proč se svatbou tak spěcháte, pane Lucchese. Vaše snoubenka je opravdová krasavice.“ Muž stojící před námi měl na sobě smoking šitý na míru a široký, podlézavý úsměv.

V odpověď jsem na tváři vykouzlila bolestně křečovitý úšklebek, který měl připomínat úsměv. Jméno toho muže jsem si nepamatovala, ačkoli se před chvílí formálně představil. Jak bych si taky mohla zapamatovat jediné jméno, když jsem dávno ztratila přehled o lidech, kteří k nám dnes večer přistoupili? Don Lucchese mě vodil po honosném sále jako cennou trofej a s naprostou lehkostí mě představoval nekonečnému zástupu bohatých, mocných cizinců jako svou překrásnou snoubenku.

„To máte pravdu. Dřív jsem na instituci manželství zrovna dvakrát nevěřil, ale když jsem potkal svou drahou polovičku, musel jsem své vlastní názory přehodnotit,“ odpověděl Lucchese.

Otiskl rty z boku na mou hlavu. Pro přihlížející to gesto vypadalo jako z partesu. Pro mě to bylo jako cejch rozžhaveným železem.

Čelist mě z toho věčného udržování falešného výrazu fyzicky bolela. Obličejové svaly křičely po úlevě, ale já se neodvážila masku odložit. Má mysl byla lapena v divokém, bouřlivém víru. Ještě před necelým dnem jsem žila tichý, zoufalý život v Hudsonu. Byla jsem jen holka, která se snažila vymyslet, jak zaplatit bance a zachránit farmu své nemocné babičky. A teď mě hluboce nebezpečný muž bezohledně zatáhl do tohoto nablýskaného, děsivě cizího světa.

V hotelovém apartmá se ani neobtěžoval čekat na mou odpověď. Jednostranně mě prohlásil za svou náhradní manželku, zavolal svého děsivého asistenta a během několika minut ze mě tým cizích lidí strhal roztrhané šaty a namaloval mi obličej.

„Taková šťastná žena,“ vložila se do hovoru dáma z vyšší společnosti stojící vedle muže ve smokingu a vědoucně se usmála. Přejela pohledem mé designové šaty. „Hazel, že ano? Váš otec je Arthur Valesi?“

Lucchese za mě hladce odpověděl. Jeho tón byl sebevědomý a plynulý a nenechával ženě žádný prostor k pochybnostem nad mým mlčením. Jen jsem se lehce zasmála a usmála se, naprosto netušící, co říct. Víc než ta dusivá atmosféra mě však vyváděla z míry skutečnost, že mě Lucchese bez obav představoval jako Hazel. Neříkal mi Donna. Ani jediný člověk v místnosti se nad tímto rozporem nepozastavil. Předpokládám, že to bylo tím, jak moc jsme si s mou zrádnou sestrou byly podobné, a v tomto bezohledném kruhu smetánky byla naše jména jen zaměnitelnými detaily.

Obklopen mořem vlivných politiků a třpytivých celebrit hrál Don Lucchese svou roli oddaného snoubence naprosto dokonale. Bez námahy se smál jejich prázdným vtipům. Konverzoval s vykalkulovanou grácií a procházel velkolepým plesovým sálem jako vrcholový predátor obhlížející své teritorium. Tou prázdnou fasádou jsem viděla skrz naskrz, ale zbytek sálu byl jeho šarmem naprosto unesen.

Pokaždé, když se přiblížil další člen smetánky, jeho pevná ruka na mém pase neznatelně přitáhla stisk – byla to tichá, výhružná připomínka mého zajetí. Z toho nepředstavitelného bohatství vystaveného na odiv v celé místnosti se mi prázdný žaludek svíral nervozitou. Ženy byly ověšené diamanty, které stály víc než celé mé rodné městečko. Muži nosili hodinky, které by dokázaly desetkrát splatit dluh mé rodiny.

Jakmile oficiálně začala velkolepá charitativní aukce, dav se přesunul k hlavnímu pódiu. Dražitel vystoupil k pultíku.

„Jsi unavená?“ zašeptal mi Lucchese do ucha přes šum davu.

Zoufale toužící po jakémkoli úniku z této noční můry jsem se k němu mírně naklonila.

„Když řeknu, že ano, skončila tím pro dnešek má úloha? Můžu jít domů?“ zeptala jsem se tiše.

Nenáviděla jsem, jak blízko u mě byl. Cítila jsem ostrou, opojnou vůni jeho drahé kolínské mísící se se slabým nádechem tmavého alkoholu v jeho dechu. Potřebovala jsem uniknout dusivé tíze jeho přítomnosti. Zoufale jsem doufala, že když jsem dnes večer úspěšně sehrála roli jeho falešné snoubenky, projeví konečně špetku milosrdenství a nechá mě odejít.

Lucchese jen otočil hlavu. Pohlédl na mě a přimhouřil ledově zelené oči. Jeho pohled byl jako fyzické dýky zabodávající se do mé kůže.

„Ne,“ odmítl stroze.

Natáhl ruku a záměrně mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů za ucho. Pro kohokoli, kdo by náš rozhovor sledoval, jsme museli vypadat jako neuvěřitelně roztomilý pár sdílející intimní chvilku. Kdyby tak znali děsivou pravdu. Toho muže jsem poznala před méně než čtyřiadvaceti hodinami a on držel celý můj osud jako rukojmí.

„Jestli se nudíš, prostě se napij.“ Vzal od procházejícího číšníka křišťálovou sklenku s jantarovou tekutinou a postavil ji přede mě.

„Mám alergii na alkohol,“ zašeptala jsem a pohled upírala na stůl, abych se nemusela dívat do jeho hrozivých očí.

V zoufalé snaze odvést myšlenky od svého zajetí jsem přejela pohledem hlavní pódium. Dražitel agresivně vychvaloval prvních několik položek a prodával starověké sošky a nevkusné šperky za miliony dolarů. Poté jeho personál vynesl plátno.

Spatřila jsem dechberoucí, nádherný obraz ženy a křehkého květu. Barvy byly měkké a melancholické a ostře kontrastovaly s chladným, sterilním bohatstvím sálu. Elegantní tahy štětcem a jemný výraz ve tváři namalované ženy mi okamžitě připomněly vřelost mé zesnulé matky. Zírala jsem na plátno, fascinovaná emocemi, které vyvolávalo. Byla to jediná opravdová věc v celé této místnosti.

„Chceš ho?“ zeptal se Lucchese zčistajasna.

Otočila jsem k němu hlavu. Chtěla jsem mu říct, že ne. Chtěla jsem vysvětlit, že i kdyby se mi to dílo líbilo, nemám ani vindru, a i kdybych měla, nikdy bych neutrácela královské jmění za obraz.

Než jsem však stačila svůj úžas plně vstřebat nebo zformulovat slova k odmítnutí, Lucchese se pohnul. Bez jediné vteřiny váhání zvedl dražební číslo vysoko do vzduchu.

„Deset milionů,“ prohlásil.

Jeho barytonový hlas se rozlehl rozlehlým, ztichlým sálem a umlčel šepot smetánky.

Spadla mi čelist. Naprosto bez dechu jsem zírala na jeho ledabylou, šílenou ukázku nehorázného bohatství. Nabídl právě deset milionů dolarů?

„Prodáno za deset milionů dolarů panu Lucchesemu!“ Dražitel ostře klepl dřevěným kladívkem.

„Lucchese!“ sykla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co dělám. Právě jsem na něj na veřejnosti vykřikla křestním jménem.

Pomalu otočil hlavu, aby se na mě podíval, a v tiché výzvě povytáhl jedno tmavé obočí.

„Tedy, pane Lucchese, vy jste se zbláznil? Vy jste opilý?“ vyhrkla jsem v křečovitém, panickém šepotu.

„Vypadám na to?“ Pouze naklonil hlavu, ušklíbl se a nenuceně se napil z křišťálové sklenky.

„Ano!“ vyjela jsem. „Kdo při smyslech přihazuje deset milionů dolarů za obraz?“

„Považuj to za můj předběžný dar pro tebe,“ odpověděl hladce.

„Dar? Za co?“ zeptala jsem se, naprosto vyvedená z míry.

Co jsem vůbec udělala, abych si od něj zasloužila dar? Pokusila jsem se ho s otcem podvést. Byla jsem podvodnice, kterou chytil.

Naklonil se neuvěřitelně blízko, až mě jeho dech zašimral na ušním boltci, a ztišil hlas do temného, důvěrného zavrčení.

„Svatební dar pro mou... náhradní manželku. Co ty na to?“ zašeptal.

Krev mi ztuhla v žilách. Tenhle muž se dočista pomátl.

„Vy—" začala jsem protestovat.

Nedostala jsem šanci svou ohnivou odpověď dokončit. Dražitel přešel k další exkluzivní položce. Byly to vzácné luxusní hodinky na sametovém polštářku. Lucchese ledabyle zvedl své číslo znovu, ještě než se dražební bitva stihla vůbec rozjet.

„Třicet milionů,“ oznámil do sálu.

Jen tak vyhodil dalších třicet milionů dolarů, jako by to byly drobné po kapsách. Když dražitel nadšeně prohlásil hodinky za prodané jemu, Lucchese se plynule zvedl ze židle. Nabídl mi svou velkou ruku.

„Jdeme,“ nařídil.

Konečně jsme vyšli ven na chladný noční vzduch. Náhlý chlad byl vítanou úlevou od dusného horka přeplněného sálu. Lucchese a jeho hluboce zastrašující, mlčenlivý asistent Rocco ustoupili k obrubníku. Postavili se k elegantnímu černému vozu, aby si zapálili cigarety. Štiplavý pach hořícího tabáku se nesl nočním vánkem.

Stála jsem několik metrů od nich a svírala večerní psaníčko. Zoufale jsem očima přejížděla okolí budovy. V hlavě mi řval instinkt k útěku. Podívala jsem se na temné uličky odbočující z hlavní třídy. Udělala jsem váhavý krok vzad.

Ze stínu se vynořil ramenatý muž v tmavém obleku a plynule mi vstoupil do zorného pole. Trhla jsem hlavou k rohu ulice. U černého SUV stál další strážce a nespouštěl ze mě oči. Srdce mi kleslo hluboko do žaludku. Rychle jsem pochopila, že fyzický útěk je dnes v noci naprosto nemožný. Jeho vycvičená ochranka mě měla dokonale obklíčenou ze všech myslitelných úhlů.

Doznaná na samou hranici zoufalství jsem otevřela kabelku. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo svého odcizeného otce Arthura Valesiho. Byl to přesně ten muž, který mě do této dusivé pekelné díry uvrhl, když mě zatáhl do svého zvráceného plánu vydávat se za mé dvojče Donnu. Nastražil tuto past a byl jediný, kdo ji mohl zrušit.

Zvedl to na čtvrté zazvonění.

„Arthure, kde jsi? Chci se hned vrátit do Hudsonu!“ vyhrkla jsem bez dechu, jakmile se hovor spojil. „Ten muž už ví, že nejsem Donna, ale chce mě donutit, abych byla jeho náhradní manželkou! Musíš to celé zrušit!“

„Prostě dělej, co chce, Hazel. Pak budeš v bezpečí.“ Jeho hlas byl chladný a neúprosný, jakoukoli pomoc mi stroze odmítl.

„Jak to můžeš říct? Jak jsi mě vůbec mohl do takové situace dostat? To o mě nemáš ani trochu strach?“ dožadovala jsem se a hlas se mi třásl ryzím vztekem. „Jsem přece tvoje dcera! A ty chceš, abych si vzala zrůdu, která bez váhání namířila nabitou zbraň přímo na tvou hruď?“

„Mám o tebe strach, Hazel, ale musíš poslouchat. Lucchese odmítnutí nepřijme,“ vyjel na mě otec v agresivní frustraci. „Nevěděl jsem, že vás dvě od sebe rozezná! Prostě to dotáhni do konce a vezmi si Dona, dokud se tvé uprchlé dvojče nevyhnutelně nevrátí. Pak se můžeš vrátit ke svému normálnímu životu.“

„Neudělám to! Odmítám být jeho vězněm!“ křikla jsem do sluchátka.

„Mysli na babičku, Hazel,“ pohrozil mrazivě. „Nechceš přece, aby na vlastní kůži zažila, jak neuvěřitelně nebezpečný Lucchese ve skutečnosti je. Pokud to manželství odmítneš, osobně se postarám o to, aby zjistila, s jakými lidmi máme tu čest. Dělej, co se ti řekne.“

Srdce mi splašeně tlouklo a do žeber naráželo v trýznivém rytmu. Bezohledně proti mně použil babičku. Věděl, že její křehké zdraví je to jediné na světě, co mou vůli dokáže zcela zlomit.

Hovor se náhle přerušil. V uchu mi zazněl hluchý tón.

O chvíli později se otevřely těžké dveře auta. Byla jsem usazena na zadní sedadlo. Lucchese vklouzl na kožené sedadlo přímo vedle mě, zavřel dveře a uvěznil nás uvnitř. Těžká vůně jeho drahé kolínské zcela zaplnila uzavřený prostor a dusila mé smysly.

Pohlédl na rozsvícený displej telefonu, který jsem stále svírala v třesoucí se ruce.

„Komu jsi volala? Otci?“ zeptal se hladce a v tónu mu zazníval temný výsměch. Výsledek mého zoufalého telefonátu už znal. Ledabyle dal najevo, že ví o tom, jak mě otec zcela nechal na pospas jeho milosti.

Pevně jsem zavřela oči a odmítla mu dopřát uspokojení z odpovědi.

„Tvůj otec už tvé babičce lhal. Řekl jí, že spokojeně zůstáváš ve městě, abyste k sobě našli cestu,“ dodal Lucchese brutálně a přeťal i poslední střípek mé naděje.

Oči se mi hrůzou prudce otevřely. „Cože?“

„Zůstaneš u mě, dokud se nevezmeme, Hazel,“ prohlásil Lucchese. Jeho tón byl nekompromisní a nepřipouštěl absolutně žádnou debatu.

V sevřené hrudi mi horko těžko vybublala panika. Realita mého uvěznění mi drtila plíce. Otočila jsem se celým tělem k němu.

„Prosím! Nemůžu si vás vzít! Vždyť vás ani neznám! Pusťte mě! Vrátím se do Hudsonu. Babička na mě čeká! Tak strašně se omlouvám za to, co jsem udělala!“ žadonila jsem a s očima plnýma slz ho prosila, ať mě prostě nechá odejít.

Zůstával mými slzami naprosto, děsivě nedotčen. Výraz měl jako vytesaný z kamene.

„Za své činy musíš zaplatit. To je cena za ten tvůj malý podvůdek, Hazel.“ Chladně mi připomněl, že do této situace jsem se dostala sama, když jsem se opovážila pokusit se ho obelstít.

„Nemůžu být vaše žena!“ vykřikla jsem.

„Říkala jsi, že zoufale potřebuješ zachránit rodinné dědictví. Dávám ti řešení. Budeš jen náhradní manželka. Pustím tě ve chvíli, kdy se vrátí má původní nevěsta,“ slíbil prázdným, bezduchým hlasem.

Kategoricky jsem odmítala smířit se s tím, že budu jeho vězněm na neurčito. To raději vyskočím z jedoucího auta a probojuju se ven, než abych svůj život odevzdala mafiánskému bossovi.

„Ne—" začala jsem křičet s pevným úmyslem zařvat na řidiče, ať zastaví.

Než jsem to slovo stačila dokončit, pohnul se se smrtící rychlostí. Natáhl se a sevřel mou bradu v pevném, bolestivě těsném stisku. Fyzicky přitáhl můj obličej nepříjemně blízko ke svému a donutil mě zvednout hlavu. Jeho velké prsty se mi zaryly do jemné kůže. Samotná síla jeho sevření mě vteřinu nato znehybnila.

„Zatím jsem na tebe hodný, Hazel,“ zašeptal hlubokým, neuvěřitelně nebezpečným tónem.

Jeho tvář byla centimetry od mé. Jeho uhrančivé zelené oči ztemněly do černočerného varování. Děsivé napětí chvíle, kdy mě držel za bradu, nastolilo absolutní, výhrůžnou kontrolu nad mým osudem. Cítila jsem to násilné, potlačované napětí vyzařující z jeho mohutného těla. Dech se mi zadrhl v krku, když jsem zírala do očí té zrůdě.

„Nenuť mě ztratit trpělivost. To bys nechtěla zažít...“