Svatba

HAZEL

„Babičko, jsi si jistá, že jsi v pořádku? Bereš léky a vitamíny? Prosím tě, řekni mi, že se na farmě nepřepínáš.“

Do telefonního sluchátka jsem nasadila nuceně veselý tón. Tupě jsem zírala na zdobenou stěnu před sebou, zatímco dvě mlčenlivé pomocnice ze sídla mi kolem pasu pečlivě upravovaly těžké vrstvy historické krajkové róby.

„Ale drahoušku, nech toho věčného strachování. Jsem čilá jako rybička,“ odpověděla babička. Její vřelý hlas byl bolestným protikladem k chladné mramorové místnosti, v níž jsem stála. „Jen si to tam hezky užij. Zůstaň klidně o něco déle, jestli chceš. My to na farmě v pohodě zvládneme. Simon se tu často zastavuje, víš? Zavolej mu, Hazel. Říká, že mu neodpovídáš na zprávy a nebereš telefony.“

Kousla jsem se do spodního rtu, aby se mi neroztřásl. Zmínka o mém nejlepším kamarádovi mi projela hrudí jako ostrá bolestivá rána.

„Zavolám mu, babičko. Jenomže jsem zrovna vždycky pryč, když volá. Měla jsem tolik práce s cestováním.“

Sevřela jsem telefon pevněji a zprotivila se mi ta pachuť lži na jazyku. Obratně jsem se vyhýbala jejím neodbytným otázkám, protože jsem neměla to srdce říct jí tu děsivou pravdu.

„Chápu. Hlavně že se Arthur snaží s tebou zase sblížit. To je něco, co měl tvůj otec udělat už dávno. A co Donna? Jak se jí daří?“

Můj otec a sblížení se mnou. Z toho zvráceného vtipu se mi zvedal žaludek. Předhodil mě rovnou vlkům a bez mrknutí oka mě opustil. Volnou ruku jsem zaťala v pevnou pěst a uhladila jemnou látku, která měla původně patřit mé sestře.

„Ta tady není, babičko. Odjela na dovolenou.“

Udržela jsem hlas vyrovnaný jen s nadlidským úsilím.

„Doufám, že ji přivedeš na farmu, až se vrátíš. Už se nemůžu dočkat, až ji uvidím.“

„Babičko, už jsem tady!“

V pozadí ze sluchátka zazněl Simonův vzdálený hlas. V hrudi mi vyletěla panika. Vyhýbala jsem se mu pět trýznivých dní. Děsila jsem se toho, že kdybych jeho hlas slyšela přímo, zlomilo by to mé odhodlání a já bych se ke všemu přiznala.

„Babičko, musím končit. Táta už je tady a vyrážíme. Brzy se uvidíme, mám tě moc ráda.“

Rychle jsem hovor ukončila a přístroj vypnula dřív, než stačila říct další slovo. Ruka mi těžce klesla k boku.

Podívala jsem se na svůj odraz ve vysokém zrcadle se zlatým rámem. Pomocnice pokračovaly v tiché práci, připínaly části splývavé vlečky a upravovaly přiléhavý krajkový korzet. Ty šaty byly úchvatným kusem historie, kdysi je na sobě měla babička Dona Luccheseho. Měly dlouhé elegantní rukávy a jemnou výšivku, která kaskádovitě stékala po sukni. Kdyby tohle byl obyčejný den, kdyby to byla ta nádherná prosluněná svatba na farmě, o které jsem od dětství nevinně snila, byla bych nejšťastnější ženou pod sluncem.

Místo toho jsem byla nedobrovolným vězněm.

Posledních pět dní jsem byla zamčená hluboko v tomto rozlehlém, přísně střeženém luxusním sídle. Měla jsem obrovský pokoj. Měla jsem šatnu nacpanou k prasknutí špičkovým značkovým oblečením, třpytivými šperky, luxusními kabelkami a drahými botami. Všechno to patřilo mé uprchlé sestře Donně. Všechno to byla jen pozlacená klec. Luccheseovi ozbrojení muži hlídkovali na každé chodbě a uzamkli každý východ. Směla jsem se volně pohybovat po rozsáhlém interiéru, ale vkročit jedinou nohou za masivní vchodové dveře bylo přísně zakázáno.

Byla jsem v pasti. Byla jsem nucena hrát roli náhradní nevěsty, abych splatila dluhy své rodiny a zachránila květinovou farmu. Vyměnila jsem svou svobodu za babiččin klid v duši.

„Jste tak krásná, slečno Hazel, a ty svatební šaty vám nesmírně sluší,“

pochválila mě tiše starší pomocnice a ustoupila o krok, aby obdivovala své dílo.

„Děkuji.“

Zmohla jsem se na nepatrný, křehký úsměv. K mým očím ale nedorazil. Zírala jsem přímo na svou bledou tvář v zrcadle. V koutcích očí mě zaštípaly horké slzy a rozmazaly přepychovou ložnici kolem mě. Byla to hluboká, nechutná fraška ze všeho, co mi bylo drahé. Stávám se náhradní manželkou. Dneškem začínám žít jednu velkou lež.

„Propána, vy pláčete, slečno Hazel. Chápu, že jste dojatá—"

Ženin hlas se prudce zasekl. Těžké klapnutí dveří z masivního dubu se v tiché místnosti rozlehlo jako výstřel. Obě ženy se otočily a okamžitě sklonily hlavy v hluboké úctě k muži, který překročil práh.

Sledovala jsem ho v zrcadle. Don Lucchese vešel do velkolepé místnosti a působil zničujícím, impozantním dojmem. Měl na sobě sněhobílý, dokonale střižený oblek, který ostře kontrastoval s jeho temnou, nebezpečnou aurou. Jeho ledově zelené oči přejely mou ztuhlou postavu. Nebyla v nich ani špetka emocí. Díval se na mě, jako bych nebyla nic víc než věc, kterou si právě koupil.

Ostrým švihem ruky dal pokyn. Personál okamžitě vyklusal z místnosti, přibouchl za sebou těžké dveře a nechal nás v dusivém tichu.

Srdce mi bušilo do žeber jako lapený pták. Od té noci v autě uplynulo pět dní, ale ta traumatická vzpomínka zůstávala v mé mysli vypálená navždy. Ten drsný, drtivý stisk jeho prstů na mé bradě. Smrtící hrozba v jeho hlase. Způsob, jakým fyzické týrání mého otce vždycky začínalo tou samou děsivou, neústupnou kontrolou.

Pomalými, rozvážnými kroky přistoupil k mým zádům. Když zvedl ruku k mé tváři, v krku se mi bolestně zadrhl dech. Cukla jsem sebou dozadu, až má ramena narazila na studené sklo zrcadla.

Ten náhlý pohyb byl instinktivní, vyvolaný dny nahromaděné hrůzy. Jeho ruka se zastavila v půli cesty. Na prchavou, téměř neviditelnou vteřinu jeho zatvrzelý pohled změkl. V jeho ostrých rysech se mihl náznak čehosi, co vzdáleně připomínalo skutečný pocit viny. Stejně rychle však ta emoce zmizela. Nahradil ji svou obvyklou chladnou, neproniknutelnou maskou.

Přistoupil blíž a smazal vzdálenost mezi námi. Jemně natáhl prsty k mé tváři. Mozoly na jeho palci lehce přejely po mé napudrované kůži a setřely zbloudilou slzu, která se mi vymkla kontrole.

„Bojíš se mě, co?“

Zamumlal tu otázku. Hlas měl překvapivě hluboký, vibrující drsným podtónem.

Pevně jsem semkla rty a odmítla odpovědět. Sledovala jsem jeho pohyby výhradně v odrazu.

Stoupl si za má záda. Sáhl do saka a vytáhl dechberoucí, masivní náhrdelník s modrými diamanty. Obrovské kameny zachytily světlo z lustru a zableskly se studeným ohněm. Přehodil mi ho přes krk. Z ledového kovu mi po páteři přejel ostrý mráz.

Položil ruce pevně na má holá ramena. Sklonil se a bradu umístil nebezpečně blízko k mé. Jeho široká, pevná hruď se tiskla k mým zádům. Jeho horký dech mě trýznivě hladil po odhalené kůži na krku, zatímco zapínal složité zapínání.

„Pořád se mě bojíš, co? Neboj se. Neublížím ti.“

Zašeptal ta slova přímo u mého ucha. Chtělo se mi křičet z plných plic. Neměla jsem jediný důvod věřit jedinému slovu, které vypustil z úst. Držel mě jako rukojmí. Donutil mě k falešnému sňatku. Byla to bezohledná zrůda. Spolkla jsem svůj vztek a zatnula třesoucí se čelist.

Když vycítil můj tichý vzdor, narovnal se. Pustil má ramena a udělal autoritativní krok vzad. Teprve tehdy těsná obruč kolem mé hrudi povolila natolik, abych se mohla pořádně nadechnout.

„Pojďme, ať máme ten zatracený obřad z krku.“

Zavrčel si pod vousy, otočil se ke mně zády a vykročil ke dveřím. Zoufalství, které jsem v sobě dusila, konečně přeteklo.

„Můžu pak jít domů?“

Vyhrkla jsem tu otázku a hlas se mi v tichém prostoru zlomil. Zarazil se jako přikovaný. Jeho široká ramena pod bílou látkou ztuhla.

„Ne.“

Odpověděl stroze. Ani se neobtěžoval otočit hlavu, aby se na mě podíval.

„Ale říkal jste, že jsem jen náhradní manželka. Tohle manželství přece není skutečné. Pro vás je to jen obchodní transakce.“

Žadonila jsem a udělala k němu zoufalý krok. Těžká vlečka šatů se táhla po perském koberci.

„Náhradní manželka, dolcezza, to ano, to jsi. Ale tohle manželství je skutečné ažaž. Kdekoli budu já, tam budeš i ty.“

Přerušil mě. Jeho hlas klesl do děsivě chladného, neochvějného tónu, který se odrazil od vysokého stropu.

„Celý můj život, moji přátelé i má rodina jsou v Hudsonu! Nemůžete prostě jen tak vymazat mou existenci!“

Vykřikla jsem a z hrdla se mi vydral zoufalý protest. Těžce, vyčerpaně si povzdechl. Mírně se otočil, právě natolik, aby svýma pronikavýma zelenýma očima probodl ty mé, plné slz.

„Budu tvůj manžel a budu tvoje rodina. To si pamatuj. A teď pojď sem a začněme tu svatbu.“

Nabídl mi rámě. To gesto působilo gentlemansky, ale pohled v jeho očích sliboval kruté následky, pokud odmítnu. Sebrala jsem ty ubohé zbytky sil, které v mém třesoucím se těle ještě zůstávaly, a pomalu k němu došla. Svaly na nohou mi připadaly těžké jako olovo. Provlékla jsem ruku jeho paží a opřela se o něj celou svou vahou, protože hrozilo, že se mi podlomí kolena.

Roztáhla jsem rty do zářivého, falešného úsměvu. Tváře mě z toho úsilí bolely.

Společně jsme sestoupili po širokém točitém schodišti. Těžké dubové dveře dole se otevřely dokořán a odhalily velkolepý zahradní obřad venku. Pozdní odpolední slunce mě na okamžik oslepilo. Moře elegantně oděných, nic netušících hostů povstalo z bílých židlí a nadšeně tleskalo, jakmile jsme se velkolepě objevili. U fontány hrál smyčcový kvartet překrásnou, tesknou melodii.

Očima jsem přejela jásající dav a okamžitě spatřila známou tvář v první řadě. Můj otec. Široce se usmíval, tleskal a tvářil se absurdně hrdě. Projela mnou silná vlna fyzického odporu, až se mi zvedl žaludek. Ta neskutečná drzost muže, který mě prodal mafiánskému bossovi, byla k zblití.

Vystoupil ze své řady a sebevědomě přistoupil k uličce. Naklonil se a vtiskl mi hlasitý polibek na čelo, aby to celý přihlížející dav viděl.

„Nenávidím tě,“

zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. Hlas jsem držela tak nízko, aby ten čistý jed v něm slyšel pouze on.

„V budoucnu mi ještě poděkuješ,“

zašeptal mi v odpověď. Vycenil odporný, chamtivý úsměv, poplácal mě po rameni a ustoupil, aby se posadil na své místo.

Zírala jsem na něj v naprostém nevěřícném úžasu. Byla bych se před ním s radostí klaněla a líbala zem, po které chodil, kdyby byl prostě jen dobrým otcem, kdyby našel způsob, jak zachránit farmu, aniž by mě uvrhl do tohoto živoucího pekla.

Don Lucchese mě jemně zatáhl za paži a vedl mě dál. Došli jsme ke zdobenému květinovému oltáři. Stanula jsem před tím děsivým, pohledným mužem. Hlavou se mi honily divoké, útržkovité myšlenky. Každé vlákno mé bytosti křičelo, ať se otočím, ať nahlas vykřiknu své odmítnutí, ať celou tuto vynucenou zločineckou maškarádu před ohromeným davem odhalím. Mohla bych popadnout mikrofon a žadonit o pomoc.

Jenže za zavřenými víčky se mi mihl křehký obraz babiččiny usměvavé tváře. Přišla by o farmu. Přišla by o domov. Možná by nepřežila šok ze zjištění, do čeho jsem se to zapletla. Strach uzamkl mou vzpouru hluboko v krku.

„Berete si vy, Hazel Valesi, zde přítomného Dona Luccheseho za svého zákonitého manžela?“

Oddávajícího zvučný hlas mě vytrhl z myšlenek. Vzhlédla jsem do Luccheseových nečitelných zelených očí. Spolkla jsem těžkou, hořkou pachuť porážky.

„Ano,“

zašeptala jsem. Ta slova zněla dutě, zbavená jakékoli radosti či života.

Don Lucchese nezaváhal. Sebevědomě ta svazující slova oddávajícímu zopakoval. V tu přesnou chvíli jsem cítila, jak se za mým dosavadním životem s těžkým bouchnutím zabouchly poslední padací dveře. Zámek cvakl. Klíč byl zahozen. Byla jsem připoutaná ke zrůdě.

„Z moci mně svěřené vás nyní prohlašuji za manžela a manželku,“

prohlásil oddávající radostně. Lucchese se ke mně otočil celým tělem. Zvedl své velké ruce a nechal teplé dlaně jemně sevřít obě mé tváře. Sklonil se a jeho široká ramena vrhla na můj obličej temný stín. Vůně jeho drahé kolínské se smísila s čerstvými zahradními květy a vytvořila dusivou past. V drtivé porážce jsem pevně zavřela oči, když jsem ucítila, jak se jeho teplé rty měkce přitiskly na mé.