Hazel.

Už jen to jméno mi vehnalo mráz do morku kostí – ne kvůli té ženě, která stála přede mnou, ale proto, že to bylo mé vlastní jméno, pohřbené v minulosti. Jméno, které už mi dávno nepatřilo.

Tato žena se ani v nejmenším nepodobala té zoufalé trosce, kterou jsem viděla v Luccheseově kanceláři – té, kterou málem uškrtil, která pro něj plakala a která se dokonce pustila do mě.

Teď vypadala přesn