Dante její chraptivou prosbu ignoroval. Držel ji přišpendlenou k sádrokartonu pouze levou rukou. Jeho pouhá tělesná váha ji uvěznila na místě; stála proti němu nehybná hora svalů a pomsty. Její bosé nohy kopaly do prázdna a zoufale hledaly jakoukoli oporu. Patami ho kopala do čéšek. Potřebovala, aby povolil sevření. Potřebovala, aby do jejích pálících plic vnikl kyslík. Neuhnul ani o píď. Z jeho masivního těla sálal hněv, živený touhou po odplatě, o níž věděla, že si ji zaslouží.

„Omlouvám se,“ zasípala a její hlasivky o sebe drhly jako smirkový papír.

Dante stáhl své silné prsty ještě víc, až jí okraje zorného pole zčernaly a oči se jí protočily v sloup. „Nemluv.“

Sienna zaryla nehty do mohutného předloktí, které ji drželo zavěšenou nad podlahou. Škrábala jako zvíře zahnané do kouta. U konečků prstů se jí nahromadila teplá tekutina, jak její roztřepené nehty protrhly taktickou látku rukávu a zaryly se hluboko do jeho masa. Ani nehnul brvou.

„Nemůžu říct, že by mě překvapilo, že tě nacházím schoulenou v šatně, Sienno. Takhle jsi seděla, i když si pro tebe přišli? Takhle ses dívala, jak můj bratr umírá?“ pronesl Dante s chladným, neotřesitelným klidem, hlas pevný navzdory krvi kapající z jeho rozervané masky i krveprolití, kterým se právě probrodil.

Sienna v odmítnutí házela hlavou ze strany na stranu.

„Ne? Kde jsi byla, když ho zabili? Kde jsi byla, když mi podřízli bratra?“ zařval a náhlý hromový zvuk jeho hlasu jí otřásl lebkou.

V zběsilém rytmu ho poklepala po paži, jak se jí přes mozek přelila vlna mdlob. Nedostatek kyslíku jí vypínal tělo. Povolil drtivý tlak o pouhý zlomek milimetru. Bylo to přesně tolik prostoru, aby její pohmožděnou průdušnicí mohl proklouznout jeden jediný nádech.

„Udeřil mě,“ vysoukala ze sebe s koktáním.

Dante si odfrkl, zvuk zavibroval jeho hrudníkem a přenesl se do jejího. „Ach, ty chudinko malá. Viktor tě trochu ztloukl? Můj bratr je mrtvý!“

Znovu zavrtěla hlavou a bojovala s šedou mlhou ve své mysli. „Marco mě udeřil. Prosím, pochop to.“

Sienna se odhodlala k obrovskému riziku a pustila jeho předloktí. Pevně zavřela oči a třesoucí se rukou sáhla k paži, kterou měl spuštěnou podél těla. Dante volnou rukou trhl pryč a v odpověď jí hrdlo sevřel ještě silněji. Odmítla ustoupit. Naslepo hmatala ve vzduchu, dokud její prsty neobepnuly jeho tlusté zápěstí. Vynaložila veškerou zbývající sílu, aby jeho masivní ruku v rukavici vytáhla vzhůru. Navedla jeho konečky prstů za své ucho a přitiskla je přímo na temeno hlavy ukryté pod zacuchanými vlasy. Přinutila ho nahmatat ztuhlou, vystouplou řadu stehů a dlouhou chirurgickou jizvu pod nimi.

Hmatatelný důkaz ho šokem vrátil do reality. Dante trhl rukou pryč, jako by se dotkl rozžhaveného uhlí, a rozevřel prsty svírající její hrdlo.

Sienna se zřítila na dřevěnou podlahu. Sotva se stihla zachytit na dlaních, než její tvář narazila na zem. Prudce se jí zvedl žaludek. Vdechla příliš mnoho vzduchu najednou, což způsobilo křeč pohmožděného hrdla a uvrhlo ji do záchvatu dávivého kašle. Zůstala na všech čtyřech, zírala na prach na podlaze a bojovala o to, aby její plíce znovu začaly fungovat. Každé nervové zakončení v jejím těle hořelo.

„Šli si pro mě. Chtěla jsem se vzdát. Bylo jich moc, nešlo bojovat,“ vydechla překotně v zoufalé snaze vše vysvětlit dřív, než se rozhodne ji znovu chytit pod krkem.

Odvážila se pohlédnout vzhůru. Dante stál pár kroků od ní a hleděl na ni nečitelnýma, propastnýma očima.

„Chtěla jsem ustoupit. Marco to odmítl. Pokusila jsem se utéct ke dveřím. Chytil mě na schodech a zezadu mě praštil pistolí. Probudila jsem se o týden později... tady,“ pokračovala a hlas se jí třásl, když se rozhlédla po zničené ložnici.

Dante udělal několik nejistých kroků vzad. Boty mu křupaly na rozbitém skle. Páteří narazil do hrany její těžké dřevěné komody. Svezl se po nábytku dolů, dokud nedopadl na zem.

„Dante, strašně mě to mrzí,“ zašeptala do napjatého ticha v místnosti.

Přitáhl si kolena k hrudníku a položil na ně zakrvácená předloktí. Neřekl ani slovo. Hruď se mu sotva hýbala. Vypadal jako kamenný chrlič sedící ve stínech. Jen nepřítomně zíral přes dva mrtvé strážce ležící na koberci mezi nimi. V tomto dusivém tichu setrvali po dobu, která připomínala věčnost. Sienna to ticho nedokázala snést. Přinutila se stočit zrak k digitálním hodinám roztříštěným na nočním stolku. V duchu počítala čas. Od chvíle, kdy sídlem otřásla první dunivá exploze, uplynulo dvacet minut.

„Dante, musíš jít. Ještě je čas. Posily tu budou za pár minut,“ naléhala Sienna a stírala si ze své bledé tváře směs potu a slz.

Zasloužila si v tomto domě zemřít. Zasloužila si jakékoli peklo, které na ni čekalo. Dante si už za jeden život vytrpěl víc než dost.

Pomalu otočil zápěstím, aby se podíval na taktické hodinky připnuté přes rukavici. „Dvě minuty a čtyřicet sedm sekund.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se hlasem tichým jako pouhý dech.

Dante nechal paži klesnout zpátky na koleno. „Počkat.“

„Jak jsi mě našel?“ zeptala se.

V pravém koutku oka se mu objevily vějířky vrásek. Drobný posun roztržené látky jí napověděl, že se pod maskou pochmurně ušklíbl. „Pověděl mi to jeden Viktorův starý přítel. Minulý týden jsme měli ve vězení dlouhý rozhovor.“

„Ve vězení?“ zopakovala a hlava se jí z toho neformálního přiznání zatočila.

„Hmm.“

„Dante, poslyš, já...“

„Vstávej,“ nařídil jí a přerušil ji, zatímco se zachytil hrany komody a vytáhl své mohutné tělo na nohy.

„Já...“

Dante znovu pohlédl na svítící ciferník hodinek. „Hned.“

Sienna se doplazila ke zdi a s pomocí omítky se vytáhla do vzpřímené polohy. Holá kolena jí o sebe narážela, jak se třásla z vyprchávajícího adrenalinu. V plicích ji píchalo při každém nádechu a kůže kolem hrdla pulzovala odporným horkem. Dante stál vzpřímený a jeho tmavé oči přejížděly po tenké bílé látce její noční košile. Celé jeho masivní tělo bzučelo smrtícím, strnulým napětím. Vypadal jako napnutá pružina připravená prasknout. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Sienna prudce nasála vzduch, když jeho těžké prsty v rukavici sevřely její biceps v neúprosném železném stisku.

„Jdeme,“ přikázal.

Táhl ji dopředu a vyvlekl ji ze stínů bez ohledu na to, zda její třesoucí se nohy byly schopné chůze, či nikoli.

Na prahu dveří její ložnice se Dante náhle zastavil. Sáhl si za záda, vytáhl zpoza pasu lesklou černou pistoli a s ostrým kovovým cvaknutím natáhl závěr. Udělal jeden rozvážný krok do chodby, aby zkontroloval prostor. Sienna vydechla hrůzou. Samotný rozsah masakru za dveřmi její ložnice jí doslova vyrazil dech. Podívala se doleva. Její hlavní osobní strážce Anton seděl zhroucený u luxusní tapety. Na koberci pod ním se vsakovala obrovská karmínová kaluž. Očima sledovala spršku krve stoupající po zdi, až se zastavila na jediné čisté díře po kulce proražené přímo skrz sádrokarton. Podívala se skrz zubatý otvor a spatřila svou vlastní matraci. Odporné poznání do ní narazilo jako perlík. Právě tato kulka byla tím prvním výstřelem, který ji probudil ze spánku.

Dante zesílil sevření jejího zápěstí a trhl jí do dlouhé, rozlehlé chodby.

Sienna přestala být schopná mrtvé počítat. Chodbu mezi jejím apartmá a hlavním schodištěm ucpávala hromada mrtvol. Každý jednotlivý strážný nesl identické zranění. Střed každého čela zdobily dva čisté průstřely. Muže nejprve srazily ochromující rány do těla, takže zůstali znehybnění na podlaze právě tak dlouho, aby jim Dante stihl zasadit smrtící popravčí zásahy. Z té chladné strojové přesnosti se jí obracel žaludek. Hustá temná krev přetékala přes hranu hlavního schodiště a stékala po mramorových schodech jako hrůzný vodopád. Scéna věrně připomínala chodby u výtahů v hotelu Overlook.

Uklouzla v kaluži krve a zřítila se o tři schody níž. Dante ji v pádu zachytil a jeho brutální stisk ji udržel na nohou. Snesl ji po zbytku schodů dolů do přízemí. Přitlačil ji zády ke zdi vedle těžkých dubových vchodových dveří. Pevně jí přitiskl mohutné předloktí na klíční kost a přitlačil ji k drahé tapetě, aby ji udržel mimo dohled. Naklonil se dopředu, tělo držel v úhlu a vyhlížel úzkými skleněnými panely lemujícími vchod.

V Danteho hrdle zavibrovalo tiché, podrážděné zavrčení. V dálce rozrážela tmu kolona zametajících světlometů, která se řítila po kilometr dlouhé štěrkové příjezdové cestě. Zkontroloval hodinky a pod vousy zaklel. Odtáhl hlavu, opřel se zátylkem o zeď a zavřel oči.

„Co to dě...“

Dante bleskově zvedl volnou ruku a přitiskl jí silný prst na rty. Ostře ji okřikl. Pod roztrženou maskou se jeho čelist pohybovala v pravidelném rytmu. Bezhlasně odpočítával čísla v absolutním tichu.

Digitální alarm na jeho taktickém zápěstním monitoru zapípal. Pronikavé, ječivé pípnutí se rozlehlo mrtvolně tichým vestibulem vily.

Dante se odrazil od zdi a vykročil přímo do středu otevřeného vchodu.

Sienna zaslechla rychlou, synchronizovanou řadu dvanácti kovových cvaknutí nesoucí se od vstupní brány. Skryté rozbušky sepnuly. Noční obloha vzplála. Oslepující řetězová reakce explozí rozervala linii stromů a detonovala v dokonalém sledu podél projíždějící kolony posil.

Sienně v čirém úžasu spadla čelist. Třítunová obrněná SUV byla vymrštěna ze štěrku, přetočila se ve vzduchu jako odhozené hračky a rozpadla se na hořící šrapnely. Tlaková vlna roztřásla okna panského sídla. V propastné temnotě Danteho očí se zrcadlily zářivé odstíny rudého, oranžového a oslepujícího žlutého ohně. Nemusela vidět spodní polovinu jeho obličeje, aby věděla, že se usmívá.

„Zatraceně, já jsem dobrej,“ poznamenal Dante. S arogantním uspokojením zavrtěl hlavou a vykročil na přední verandu.

Sienna ho následovala na třesoucích se nohách. Mozek jí zahalila hustá, dezorientující otupělost. K nebi šlehaly vysoké plameny a olizovaly pokroucené vraky zničených vozidel. Na trávník se valil nesnesitelný žár, který zapálil suchou letní trávu a pokryl panství ohnivou peřinou. Klopýtala dolů po schodech a vlekla se za Danteho hrdou, nespěšnou chůzí. Ostrý štěrk jí drtil bosá chodidla a vystřeloval bodavou bolest do lýtek. Zvuk kroků zanikal v pronikavém kvílení autoalarmů a děsivém, agónií naplněném křiku mužů hořících zaživa uvnitř svých rozdrcených ocelových rakví.

Nádrž prvního SUV roztrhl sekundární výbuch. K obloze vyrazila obrovská ohnivá koule. Křik z onoho vozidla v mžiku ustal. Sienně přetekly slzy přes řasy a zanechávaly stopy ve špíně na její tváři.

Pohlédla dopředu. Dante procházel kolem inferna s rukama podél těla a pískal si veselou, melodickou dětskou říkanku. Ta bezstarostná melodie se nesla kouřem a tvořila hrůzný kontrast k zápachu pálícího se masa a tavící se gumy. Před žárem ani neuhnul. Ani jednou se neohlédl.

Dorazil k pokrouceným zbytkům železné brány a ostře zabočil doprava do hustého, temného lesa.

Sienna si pevně objala paže na hrudi ve snaze odrazit náhlý, sychravý chlad lesního vzduchu, který jí pronikal tenkou noční košilí. Zůstala stát na okraji lesa a sledovala ho při práci. Dante odkopl hromadu suchých větví a hustého křoví a odhalil elegantní, matně černou motorku ukrytou ve stínech. Přehodil svou masivní nohu přes sedlo a nenuceně přepnul spínač zapalování. Těžký motor ožil hlubokým, vibrujícím zavrčením. Dvakrát protočil plyn, zvedl černou helmu a připnul si ji přes roztrženou masku. Poklepal na kožené sedadlo za sebou a kývl na náhradní helmu ležící na zadním blatníku.

„Nasedni. Musím něco zkontrolovat.“

Sienna se ani nepohnula. Ohlédla se přes rameno na plamennou zkázu. Podívala se na majestátní vilu rýsující se proti ohni. Dnes v noci bylo na tomto pozemku rozmístěno padesát šest elitních strážců. Než šla spát, v duchu si kontrolovala rozpis směn. Padesát šest mužů. Vzpomněla si na výstřel odstřelovače, který roztříštil její okno. Vzpomněla si na dokonale načasovanou výbušnou past na příjezdové cestě. Vzpomněla si na hromadu těl navršených v chodbě se stejnými dvojitými zásahy do hlavy.

„A co tvůj tým?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Jakej tým?“ opáčil. Těžký sklolaminát helmy jeho hluboký baryton tlumil.

„Ti lidé, co ti s tím pomohli.“

Dante skopl stojánek dolů. Sesedl z motorky a vykročil přímo k ní. Nenucená arogance byla pryč; nahradil ji hrozivý popravčí, s nímž bojovala v šatně. Natáhl ruku a naposledy sevřel své prsty v kůži kolem jejího pohmožděného hrdla. Zmáčkl a donutil ji zvednout bradu, až jí nezbylo než se mu podívat do očí. Levou rukou prudce vyklopil tmavé hledí helmy nahoru. Sklonil tvář tak nízko, až se plastový okraj helmy téměř dotýkal jejího nosu.

„Jakej tým?“ zopakoval a hlas mu klesl do smrtícího, mrazivého šepotu.

Sienně se rozšířily zorničky. Děsivý dopad jeho slov jí vrazil přímo do hrudi. V lese nebyl žádný tým odstřelovačů. U brány nekladla nálože žádná demoliční četa. Chodby nečistila žádná úderná jednotka. Těžce polkla proti dusivému tlaku jeho rukavice. Věděla, že cítí její zrychlený, splašený tep bušící pod jeho konečky prstů. Věděla, že vidí naprostou hrůzu, která jí rozkvétá v očích. Chloupky na pažích se jí zježily, jakmile jí ta pravda pronikla až do morku kostí.

Všech padesát šest mužů zmasakroval zcela sám.

Dante jí hleděl do vyděšených očí po dlouhou, mučivou sekundu.

„Nasedni na tu posranou motorku,“ poručil.