****Duben****

Sienna v hlubokém soustředění vystrčila špičku jazyka. Pevně stiskla chirurgický peán a protáhla zahnutou jehlu roztrženou kůží na pacientově čele. Silná kůže vyžadovala značnou sílu, ale mohutný zápasník na jejím křesle odmítal sedět v klidu. Kroutil se na koženkovém sedadle, skučel skrz zuby a házel hlavou ze strany na stranu. Už do něj napumpovala dvě vysoké dávky morfinu. Léky proti bolesti nezabraly ani v nejmenším. Ten obrovský chlap měl práh bolesti jako batole, kterému rostou zuby. Sienna přerušila šití a odfoukla si z očí zbloudilý pramen tmavých vlasů.

Byl to její druhý týden v podzemním zdravotnickém stanovišti prestižního newyorského fight clubu rodiny Marchesiů. A co bylo ještě důležitější, byla to její úplně první směna bez vrchní sestry, která by jí neustále dýchala na záda. Promotéři na dnešní noc naplánovali dvacet pět vyčerpávajících zápasů. To znamenalo dvacet pět zlámaných, krvácejících nebo bezvědomých mužů, které musela dát do kupy, než vyjde slunce. Tento ubohý, kňourající exemplář v jejím křesle byl teprve desátým pacientem. Noc se před ní táhla jako nekonečný, trestající maraton.

Už během třetího dne v práci si muže vstupující do ocelové klece úspěšně zaškatulkovala. Dělili se do dvou odlišných skupin. První skupinu tvořili bohatí, arogantní hezounci, které do klece vyhecovali jejich opilí kamarádi. Druhou skupinu tvořili zocelení profesionálové, kteří bojovali o přežití a tvrdou, čistou hotovost.

Muž, kterého ošetřovala před tímto uplakánkem, patřil k těm druhým. Přišel k ní se zlomeným prstem, který potřeboval dlahu, a s těžce nateklými víčky plnými tekutiny. Požadoval, aby mu skalpelem nařízla kůži kolem očí a uvolnila tak narůstající tlak. Neuronil jedinou slzu. Ani nehnul brvou, když ostrá čepel prořízla jeho kůži. Prostě jen seděl na lůžku, zíral přes zakouřenou místnost na soupeře, který ho porazil, počítal své chyby a plánoval další odvetu. Sienna měla vždycky slabost pro tiché, disciplinované bojovníky. Když mu obvazovala zlomený prst, naklonila se a pošeptala mu tajemství. Prozradila mu, že jeho vítězný soupeř byl na ošetřovně před týdnem s těžce nataženým tříslem na pravé noze. Stoický zápasník ji odměnil pomalým, vševědoucím úsměvem, načež se jako přízrak rozplynul zpátky v řvoucím davu klubu.

Sienna si povzdechla a pokusila se protlačit jehlu kůží plačícího břídila ještě jednou.

Muž na protest trhl paží. Jeho silné zápěstí tvrdě narazilo do jejího předloktí. Jehla jí vyklouzla z prstů a s cinknutím dopadla na betonovou podlahu potřísněnou krví.

Sienna spustila ruce podél těla a ostře zasyčela. „A dost. Na zem.“

„Cože?“ Zápasník na ni zmateně zamrkal.

Ukázala nekompromisním prstem na špinavé dlaždice u paty ošetřovacího křesla, jako by to bylo batole posílané do kouta. „Slyšel jsi mě. Sedni si sem.“

Muž nahrbil mohutná ramena a rozhlédl se po rušném sesternickém stanovišti. Pohmožděnou tvář mu zalila hanba.

Vrazil jí tlustý prst přímo před obličej. „Poslouchej mě, ty courko.“

„Courko?“ zopakovala Sienna nebezpečně klidným tónem.

Chytila volné konce černé šicí nitě visící z jeho otevřené rány na čele a prudce trhla zápěstím.

Muž zařval. Kolena se mu pod náhlým, nesnesitelným tlakem podlomila a on se skácel k zemi. Sienna zareagovala v mžiku. Seskočila na pojízdnou stoličku, kterou právě opustil, pevně mu obepnula stehna kolem silného krku a sevřela nohy do nelítostné kravaty.

Muž zpanikařil. Jakmile mu odřízla přívod vzduchu, začal se těžkými dlaněmi plácat do jejích stehen. Těžké boty zběsile drhly o beton a hledaly oporu. Sienna jeho zoufalé škubání ignorovala. Odfiltrovala hluk okolních ošetřoven. Kousla se do spodního rtu, z kovového tácu popadla novou jehlu a zatímco byl znehybněný, rychle došila zbytek tržné rány.

Nůžkami odstřihla volné nitě a rozpojila kotníky, aby ho pustila.

Mohutný zápasník se sesunul dopředu a lapal po obrovských, trhavých doušcích vzduchu.

Sienna si stáhla z rukou zakrvácené latexové rukavice a hodila je do nedalekého koše na biologický odpad. Otřela si kapku potu z čela. „Není zač, kreténe.“ Naklonila se a plivla na podlahu jen pár centimetrů od jeho bot.

Z vedlejšího stanoviště se ozval pomalý, rytmický potlesk. Vzhlédla a spatřila zbytek zdravotnického personálu, jak se na ni zazubil. Sienna se nesměle usmála a odhrnula si vlasy z očí.

Pak se atmosféra náhle změnila.

Teplota v místnosti jako by prudce klesla. Jemné chloupky na zátylku se jí postavily do pozoru. Po páteři jí přeběhlo zřetelné, pichlavé mrazení. Byla to naprosto stejná prvotní výstraha, jakou zažila hned první noc, kdy se zaučovala pod vrchní sestrou Helenou.

Někdo ji sledoval.

Sienna otočila hlavu a přejela pohledem horní patra klubu. V hrdle se jí zadrhl dech. Tělo jí zkamenělo. Střetla se pohledem s mužem, který ji už celý týden pronásledoval ve snech.

*Uteč.*

Takový byl prvotní, naléhavý příkaz, který její mozek vydal ve chvíli, kdy ho spatřila poprvé v životě. To varování nemělo nic společného se spletitým, tmavým tetováním pokrývajícím jeho hrdlo a paže. Nemělo nic společného se zubatou jizvou táhnoucí se po jeho tváři. Nemělo nic společného ani s tím, jak se před ním bezohlední návštěvníci klubu rozestupovali jako hejno vyděšených ryb uhýbajících bílému lidožravému žralokovi. Nebyl to dokonce ani ten dravý, sadistický způsob, jakým se usmíval – jako by si v duchu procházel chirurgické nástroje, kterými by z kostí své oběti strhal maso.

Byly to jeho oči.

Byly to bezedné, temné tůně. Připomínaly jí Mariánský příkop – drtivý, zbavený světla a žádným člověkem nezmapovaný. Během těch prchavých okamžiků, kdy se jejich pohledy protnuly napříč chaotickým klubem, z ní nespouštěl oči. Vždy vypadal, jako by vteřinu po vteřině počítal, jak dlouho by trvalo stáhnout ji dolů do těch drtivých hlubin. Z jeho intenzivní pozornosti se jí svíral žaludek. V útrobách se jí probouzelo podivné, temné horko, jaké v životě nezažila.

Záhadný muž stál na VIP balkónu s výhledem na zápasnický ring. Těžká předloktí měl opřená o kovové zábradlí. Jednu nohu v těžké vojenské botě měl opřenou o spodní příčku. V pravé ruce držel křišťálovou sklenku jantarové whisky a pomalým, hypnotickým pohybem tekutinu krouživě promíchával.

Kdokoli jiný by uhnul pohledem. Rozumnou reakcí na přítomnost vrcholového predátora byla podřízenost.

Sienna pohledem neuhnula.

Zůstala stát na místě a zírala zpátky do propasti. Cítila, jak se do těch temných očí propadá, nekonečně padá a přemítá, kdy konečně dopadne na dno.

Koutek úst se mu zachvěl. Ret se mu na jedné straně zkroutil do zničujícího, smrtícího úšklebku. Pozvedl sklenku whisky v tichém, výsměšném přípitku, pomalu se napil a odrazil se od zábradlí. Otočil se zády a vkročil do VIP salonku. Vlnící se dav mafiánů a smetánky jeho masivní postavu beze zbytku pohltil.

Sienna prudce zamrkala. Kouzlo pominulo. Odtrhla pohled od prázdného balkónu a přehlédla své stanoviště. K jejímu prázdnému křeslu právě odváděli dva nové zápasníky, z nichž z obou kapala na podlahu krev. Těžce si vzdychla.

O deset minut později k jejímu stanovišti přispěchala Clara, aby ji vystřídala na přestávku. Sienna si úlevně oddechla a hodila další pár špinavých rukavic do koše. Obě ženy si vyměnily soucitný pohled a odmítavě mávly rukou nad řadou dospělých chlapů fňukajících kvůli škrábancům a modřinám. Kdyby Sienna čekala, až fronta zmizí, prostála by na nohou celou osmihodinovou směnu.

Clara ji vzala za paži a odvedla ji od ošetřoven. Propletly se agresivním, hlučným davem. Opilí muži a ženy křičeli směrem k ringu bojové pokyny, jako by je ti profesionální rváči mohli přes ohlušující basy klubového ozvučení vůbec slyšet.

Dunivá hudba utichla v tupé vibrace, jakmile prošly těžkými dvoukřídlými dveřmi do chodby vyhrazené pro personál. Clara a Sienna vešly bok po boku do tiché zaměstnanecké šatny.

Tento prostor představoval ostrý kontrast ke krvi a hluku venku. „Trojčata“ – tři servírky, které měly vždy stejné směny a pohybovaly se jako jediný organismus – se tísnily u kulatého stolu uprostřed místnosti. Projížděly sociální sítě na telefonu. Marta, kamenná bookmakerka klubu, seděla ve svém obvyklém rohovém boxu. Rychle vyťukávala čísla do kalkulačky a sčítala noční zisky ze sázek.

Clara dosedla na plastovou židli vedle Liny, plaché novicky, kterou si vzala pod ochranná křídla.

Sienna na Linu zdvořile kývla, odsunula si židli a posadila se. Sáhla do skříňky pro tašku a vybalila večeři. Byl to ubohý, rozmačkaný sendvič s arašídovým máslem a marmeládou. Pomalu si ukousla. Lepkavá sladkost jí v mysli vyvolala vzpomínky na honosnou jídelnu její minulosti. Vzpomněla si na několikachodová jídla podávaná na jemném porcelánu, když žila pod tyranskou vládou svého otce. Ten muž byl násilnický, alkoholický narcis, ale zaměstnával výjimečný kuchařský personál. Benson byl nejlepším šéfkuchařem ve městě. Levný sendvič chutnal jako svoboda, i když postrádal chuť.

U prostředního stolu náhle zavládlo ticho. Sienna ucítila tíhu několika pohledů upřených přímo na ni. Žvýkala sendvič a zvedla zrak. Trojčata ji pozorovala a šeptala si za dlaněmi.

Silvia s neochvějným odhodláním přikývla. „Já se jí zeptám.“

Carla zavrtěla hlavou a vyškrábla ze své misky poslední lžíci polévky. „Nech tu chudinku novou na pokoji.“

Sienna vyzývavě zvedla obočí. „Na co se mě chceš zeptat?“

Silvia si opřela lokty o stůl a položila si bradu do dlaní. „Všechny jsme přemýšlely, jestli tu nemáš na někoho spadeno, Laylo?“

Sienna pro zdůraznění zatáhla za límec své tmavě modré sesterské haleny. „Já? Ale ne. Jsem tu jen proto, abych pracovala a dostala zaplaceno.“

Gemma protočila panenky a založila si ruce na prsou. „Ale prosím tě. Určitě je to jeden z M&M, že jo?“

Sienna přestala žvýkat. „Z čeho?“

Carla zkratku ztišeným hlasem objasnila. „Mafiánští muži.“

To označení nepotřebovalo další vysvětlování. Každý v budově přesně věděl, kdo jsou mafiánští muži. Byla to smrtící, nedotknutelná skupina, která pana Marchesiho neustále obklopovala. Vnitřní kruh tvořil sám Marchesi, jeho bezohledný zástupce, jeho obrovitý osobní strážce, uhlazený manažer fight clubu a jeho tichý účetní.

Sienna si odfrkla a sklopila oči k papírovému talíři. „Cože? Ne.“

Gemma na ni ukázala obviňujícím prstem. „Nelži nám. Celý týden tě sleduju, jak zíráš na jejich VIP box.“

Clara se zašklebila a přidala nevyžádanou radu. „Na Marchesiho zapomeň. Žádná z nás u chlapa, jako je šéf, nikdy nebude mít šanci.“

Silvia poklepala nehty o stůl. „Ani na Bastiana. Ten je své ženě věrný až za hrob.“

Gemma se přidala. „Gideona má ta jeho ženská taky pěkně omotaného kolem prstu.“

Sienna se pokusila vložit do hovoru. „Já se nedívám na...“

Gemma ji přerušila. „A Enzo je prase.“

Každá žena v šatně, včetně Marty v rohu, s vážnou tváří souhlasně přikývla a sborově si povzdechla.

Servírky zíraly do svého jídla v domnění, že seznam byl vyčerpán.

Sienna vyhrkla otázku dřív, než se stihla zastavit. „A ten další?“

Silvia se zamračila. „Který další?“

Sienna udržela hlas naprosto lhostejný a klidný a v duchu pochválila svůj nervový systém za to, že jí do tváří nevhrkl ruměnec. „No přece ten. Ten potetovaný.“

Trojčata si vyměnila vyjevené pohledy. Nálada v místnosti se v mžiku proměnila.

Gemma vyhrkla to jméno až příliš nahlas. „Aha, Dante.“

Sienna nad tou náhlou hlasitostí vytřeštila oči. Přemáhala nepřekonatelné nutkání zkontrolovat dveře za sebou, jestli se v nich nezjevil sám ďábel.

Clara práskla dlaněmi do stolu. Naklonila se dopředu a zmenšila vzdálenost mezi nimi. Tvář měla bledou a naléhavou, dva ztuhlé prsty si namířila přímo do vlastních očí. „Dívej se na mě. Dívej se přímo na mě. Díváš se?“

Sienna se na židli mírně zaklonila. „Ehm, ano?“

Clara pronesla každé slovo jako ortel smrti. „Drž. Se. Kurva. Dál. Od. Danteho. Rossiho.“