Dominic odhodil cigaretu stranou. Pohyboval se bleskově a oběma rukama padající ženu zachytil dřív, než dopadla na dlažbu. Z jejích šatů vanul štiplavý pach alkoholu, který se mísil s ostrým zápachem dezinfekce na toaletách. Narovnal ji a její bezvládné tělo si přitiskl k hrudi. Svraštil obočí, zjevně nespokojený s jejím opilým stavem.

„Sereno, kolik jsi toho vypila?“ zeptal se.

Když zaslechla své jméno, které ji částečně vytáhlo z temnoty, Serena unaveně pootevřela víčka. Mysl jí plavala v husté mlze. Hleděla na pohledného neznámého, který ji držel.

„Vy mě znáte?“ zamumlala s pletoucím se jazykem.

Dominic shlédl do její zčervenalé tváře. V jeho hlubokých, klidných očích na prchavou vteřinu probleskla nečitelná emoce.

„Ne.“ Jeho hlas zněl ploše a chladně.

Zvedl její bezvládné tělo do náruče a rázným krokem vyšel z chaotického baru. Chladný noční vzduch udeřil do Sereniných hořících tváří, ale ona jen opřela hlavu o jeho klíční kost a oči se jí znovu zavřely. Neměla energii zjišťovat, kdo ji vlastně nese.

Dominic došel k elegantnímu luxusnímu vozu zaparkovanému u obrubníku. Uložil ji na prostorné zadní sedadlo, vklouzl hned vedle ní a těžké dveře zabouchl.

Caleb ze sedadla řidiče uctivě pohlédl do zpětného zrcátka. „Kam pojedeme, pane Vance?“

„Do sídla Oakhaven.“

„Zařídím, pane.“

Auto vklouzlo do tichých půlnočních ulic a hladce plulo po asfaltu. Serena se sesula proti chladnému sklu okénka. Ve spáncích jí neúprosně a ostře tepalo. Alkohol ji připravil o veškerou sílu protestovat nebo si stěžovat. Chtěla jen spát a vůbec nevnímala nebezpečnou, mocnou auru muže, který seděl jen pár centimetrů od ní v přítmí luxusního interiéru.

Tiché ticho náhle prořízlo hlasité, pronikavé vyzvánění.

Serena zasténala. Slepě zašátrala v kabelce a prohrabovala se klíči a líčidly. Prsty jí konečně zavadily o vibrující telefon. Vytáhla přístroj ven a stiskla tlačítko pro příjem hovoru.

„Haló?“ zamumlala.

Ze sluchátka se ozval Tristanův přísný, vyšetřující hlas: „Sereno, je to pravda? Fiona mi říkala, že jsi z baru v Crown Wave odešla s nějakým cizím chlapem.“

Serena s námahou otevřela oči. Pouliční lampy venku se rozmazávaly do dlouhých neonových pruhů, jak auto uhánělo městem.

Tristanův hlas změnil tón a nasadil falešnou starostlivost. „Je mi líto, co se stalo dneska odpoledne, ale kvůli tomu si přece nemusíš takhle ubližovat. Kde vy dva teď jste? Hned pro tebe někoho pošlu.“

V žaludku se jí zvedl odpor a potlačil nevolnost.

„Maya ti dovoluje takhle telefonovat?“ vyjela Serena.

Tristan okamžitě vystartoval na její obranu: „Maya není žádná zrůda, jak se z ní snažíš dělat! Vzhlíží k tobě jako k sestře. Zhroutila by se, kdyby se ti dneska v noci stalo něco hrozného.“

Ze Sereny vyšel drsný posměšek. Ta bezbřehá nestydatost toho muže byla k neuvěření. „Nezmínila se náhodou, že mi sotva před půl hodinou volala, aby se mi vysmála? Dost se hrnula do toho, aby se pochlubila, že mi konečně přebrala chlapa a že je těhotná.“

„To je vyloučeno!“ vyštěkl Tristan.

Serena zavřela oči a suše se zasmála. On zkrátka odmítal vidět zákeřnost své nové milenky.

Tristan se na druhém konci drátu zhluboka nadechl. Maska trpělivosti spadla a ustoupila jedovatému vzteku. „Proč se k ní pořád chováš s takovou záští? Přiznávám, že jsme udělali chybu, ale ty v tom nejsi nevinně! Pořád ji jenom šikanuješ jen proto, že je z vesnice. Ohrnuješ nos nad tím, odkud pochází. A co já? Pokaždé, když potřebuju, abys mě doprovodila do vybrané společnosti, odmítneš!“

Serena sevřela telefon. Klouby jí zbělely, jak jeho hlas nabíral na síle.

Tristan křičel a z hrdla se mu draly jeho skutečné křivdy: „Jsem muž s váženým společenským postavením, Sereno! Potřebuju mít bezchybnou pověst. Nemůžu dopustit, aby lidi věděli, že se moje přítelkyně živí prodejem erotických hraček! Myslíš pořád jen na sebe. Jak tady můžeš sedět a házet vinu na Mayu?“

Sereniným tělem projela čirá zuřivost, až se jí roztřásly končetiny.

Tak tohle to bylo. Šest let jejího mládí, a takhle se na ni díval. Vyčítal jí její nezávislost. Její neochotu snášet jeho snobskou rodinu překroutil v obvinění ze šikany. A její legální podnikání? V jeho očích ponižující ostuda.

Do očí jí vhrkly horké slzy. Touha rozplakat se bojovala se sžíravým vztekem v hrudi. Znovu se uchechtla, tentokrát s čirou ironií.

„Je dobře, že jsi konečně vyklopil, co si doopravdy myslíš, Tristane. Dobře si pamatuj každé slovo, které jsi mi dneska řekl. Tohle ti nikdy neodpustím. Dřív nebo později tě donutím, abys téhle zrady litoval.“

Odtáhla telefon od ucha a vztekle ťukla na červené tlačítko.

Displej zčernal. Hovor byl ukončen.

Interiér vozu se znovu propadl do těžkého, dusivého ticha.