Freya sledovala, jak Sloane stahuje ruku. Ten mikroskopický záchvěv její pozornosti neunikl. Sloane se chovala, jako by vybledlá látka Freyina rukávu přenášela nakažlivý mor. Kontrast mezi nimi bil do očí. Sloane měla na sobě netknuté hedvábné šaty, jež zachycovaly zářivé světlo mohutného křišťálového lustru nad nimi. Freya stála v témže obnošeném, sepraném oblečení, v němž cestovala, a její sešlapané bačkory spočívaly na studené mramorové podlaze. Spustila paži a falešné gesto nechala bez povšimnutí. Obešla nevlastní sestru a vykročila k honosnému jídelnímu stolu bez jediného pozdravu.

Okázalou místností se rozprostřelo těžké, rozpačité ticho. Obsluhující personál rozestavěný podél stěn nespouštěl oči z vyleštěné podlahy. Dělali, že si dusivého napětí nevšímají.

Corinne pozvedla těžkou stříbrnou vidličku. „Sloane, drž se dál od nečistých lidí.“

Ani se neobtěžovala vzhlédnout od svého porcelánového talíře s orestovanými hřebenatkami. V jejím hlase zaznívala chladná, nacvičená odtažitost. Ta urážka visela v teplém vzduchu s tíživou vahou. Několik služebných sklopilo hlavu ještě níž, aby skryly zjevné rozpaky nad tak nestoudnou neúctou k pánově vlastní dceři.

Freya odsunula masivní dubovou židli. V minulém životě by jí ta krutá slova projela přímo srdcem. Byla by tam stála jako přimrazená, tváře by jí hořely hlubokým studem a zoufale by si přála, aby se pod ní propadla zem. Strávila tenkrát celé roky snahou smýt ze sebe pach chudoby, jen aby se těmto bezcitným lidem zavděčila. Teď se od ní ta urážka odrazila jako neškodný kamínek od tlusté oceli. Posadila se s uvolněným, vzpřímeným držením těla. Přes široký stůl zabodla svůj neochvějný pohled do Corinne.

Freya pokynula směrem k bohaté hostině. „V každém krychlovém metru vzduchu v této místnosti se hemží tisíce bakteriálních kmenů. Až dvacet milionů těchto drobných mikrobů vniká do našeho těla s každým jediným nádechem. Sametová židle, na které sedíte, je jimi posetá. Naleštěné stříbrné příbory, které držíte, jsou jimi pokryté. Ten drahý talíř jídla, co zrovna jíte, se jimi jen hemží. V tomto sídle není skutečně čistého vůbec nic. Pokud jsou vaše nároky na prostředí tak nemožně vysoké, měla byste zvážit stěhování na vysoce rizikové izolační oddělení.“

Freya nasadila pomalý, nebezpečný úsměv. „Tam by snad vašim křehkým citům dokázali vyhovět.“

Corinne práskla dlaněmi do stolu. Prudký náraz způsobil, že její vidlička hlasitě zadrnčela o jemný porcelánový talíř. Tvář jí zalila flekatá, vzteklá červeň. Na zlomek vteřiny seděla jako opařená, než její mysl vůbec dokázala zpracovat nesmírnou drzost té poznámky. Původně měla v plánu Freyu zostudit za to, jak se nahoře chovala k její milované dceři. Ani ve snu by ji nenapadlo, že tato špinavá holka z venkova vrátí úder s takovým chladným výsměchem.

Corinne ukázala přes stůl třesoucím se prstem. „Freyo, jak se opovažuješ mě takhle urážet!“

Vance s těžkým zaduněním odložil křišťálovou sklenku vína. „Hlídej si tón, Freyo. Je to tvá nevlastní matka. Pod mou střechou jí prokážeš patřičnou úctu.“

Z náhlého chaosu, který ničil jeho dokonalou večeři, byl očividně nesvůj. Zkoumavým zrakem si měřil svou nově nalezenou dceru. Tohle nebyla ta bázlivá, zlomená dívka, kterou podle svých představ přivezl z venkovské periferie. Seděla tam a přímo z ní sálal vzdor.

Corinne mu skočila do řeči dřív, než se Freya stihla nadechnout k odpovědi. „Prosím tě, Vancei. Já žádnou nevlastní dceru, co se přitáhla bůhvíodkud, neuznávám.“

Vance zaťal čelist. Zrovna tuhle poznámku z duše nenáviděl. Ten břitký podtón mu drásal nervy a ohrožoval jeho pracně budovaný obraz na veřejnosti.

Freya ze sebe vydala tichý, posměšný hlásek pobavení. „Takže já jsem pokrevní dcera svého otce, a přesto si myslíte, že jsem se vzala odnikud. Naznačujete snad, že jsem panchart? A co to z mého otce dělá ve vašich očích?“

Opřela se o plyšový samet židle. Působila naprosto vyrovnaně a nechala past kolem Corinniných neopatrných slov sklapnout.

Freya stočila svůj chladný zrak zpět ke Corinne. „A pokud jde o to, že jste má nevlastní matka... Opravdu si myslíte, že na tu roli stačíte?“

Corinne se třásla bezbřehým vztekem nad tak neochvějnou neúctou. „Dost. Žiješ pod mou střechou a já takové chování od nevychovaného spratka trpět nebudu.“

Vrhla se přes vyleštěné dřevo dopředu. Zvedla ruku vysoko do vzduchu a napřáhla se k zákeřné, pálivé facce přímo na Freyino líce.

Freya ani nemrkla. Její paže vystřelila vzhůru v jediném rozmazaném pohybu. Zachytila Corinnino zápěstí přímo ve vzduchu. Její prsty se kolem křehkých kostí sevřely jako neúprosný ocelový svěrák. Stiskla právě tak silně, aby Corinninou paží projela ostrá vlna bolesti.

Freya mluvila tiše a břitce. „Měla byste si to dvakrát rozmyslet, než to uděláte. Jakmile na mě vztáhnete ruku, tisk se okamžitě dozví, jak se za zavřenými dveřmi chováte ke své nevlastní dceři. Vaši netknutou pověst v lepší společnosti už pak tak snadno nezachráníte, až vás svět uvidí jako tyranku.“

Freya povolila své železné sevření a třesoucí se Corinninu ruku od sebe odstrčila.

Vance z čela stolu zařval: „Už toho mám dost! Sotva ses vrátila na jediný den a v tomhle domě už vládne naprostý rozvrat.“

Vyslal k Freye tvrdý, odsuzující pohled. Slyšel sice Corinne a Sloane dříve naříkat na Freyinu obtížnou povahu, ale mávl nad tím rukou. Měl za to, že Freya není nic víc než přihlouplá venkovská husa neschopná napáchat skutečné škody. Když viděl, s jakou lehkostí rozcupovala autoritu jeho manželky, pochopil, jak se mýlil. Kladl Freye za vinu, že rozbila klid jeho domácnosti.

Freya viděla hluboké zklamání zračící se v jeho očích. Ani v nejmenším ji to nevyvedlo z míry. Zůstala klidná jako vlahý vánek. Věděla naprosto přesně, za které nitky u tohoto chamtivého muže zatáhnout.

Freya si uhladila záhyb na seprané košili. „Ve finančních zprávách jsem četla, že skupina Hawthorne Group plánuje postavit elitní akademii přímo tady v Oakhavenu. Chtějí vychovat novou generaci špičkových korporátních lídrů. Všichni v tomto městě se perou o to, aby pro své děti urvali místo. Každý si chce vybudovat trvalé pouto s mocnou rodinou Hawthorneových. A my se tu předvádíme v plné parádě. Corinne se nemohla dočkat, až mě vteřinu po příjezdu zašantročí do stísněných pokojů pro služebnictvo. Dokonce má tu drzost hlasitě si stěžovat na mou hygienu před veškerým personálem. Teď se to může zdát jako malicherná rodinná potyčka. Ale až to prosákne do médií, nebude její pověst to jediné, co utrpí. Jméno rodiny Lockwoodových bude vláčeno bahnem. A takovou ztrátu si nemůžete dovolit. I když vám na mé existenci nesejde, měl byste myslet aspoň na Tateovu budoucnost. Jak asi zvládne přísné osobnostní pohovory na akademii s matkou, která se chová jako primitivní semetrika?“

Vance ztuhl. V hlavě mu bleskově proběhly děsivé důsledky Freyinch slov. Jeho firma byla vždy na prvním místě, přede vším ostatním. Jeho milovaný syn Tate byl hned v těsném závěsu na druhém. Strávil celé měsíce tím, že Tatea na tyto přijímací pohovory připravoval. Ošklivý veřejný skandál, v němž by jeho žena týrala jeho znovunalezenou dceru, by zničil všechno. Vykreslil by rodinu Lockwoodových jako krutou a nevychovanou. Rodina Hawthorneových veřejná dramata z duše nenáviděla. Freya ho zasáhla na tom nejcitlivějším místě.

Vteřinu nato opustil roli obránce své ženy. Tvář se mu zkroutila do zlostného, nesmiřitelného úšklebku.

Vance se prudce obrátil ke Corinne. „Rodina Lockwoodových pod mým vedením dosáhla nových výšin. Jako má žena bys měla používat rozum. Přestaň se chovat jako malicherná, omezená husa.“

Corinne zalapala po dechu. „Vancei, co to říkáš? Od chvíle, co se Freya vrátila, se stavíš na její stranu. Neříkej mi, že k ní pořád ještě— “

Vance ji zpražil chladným, bezohledným pohledem, který ji okamžitě umlčel. „Zavři pusu. Jestli mě ještě jednou takhle zneuctíš, vyškrtnu projekt rodiny Stantonových z našeho rozpočtu. Zastavím veškeré financování do posledního haléře. Třeba pak přestaneš myslet na své příbuzné a vzpomeneš si, kde máš v mém domě priority.“

Zmínka o tomto konkrétním zapovězeném člověku byla hranicí, o níž Corinne věděla, že ji nesmí nikdy překročit. Hrozba namířená proti jmění její rodiny zlomila i poslední zbytky jejího odporu.

Corinne se schoulila do svého velkého křesla. „Už se to nestane, drahý.“

Sloane vycítila posun v rozložení sil. Potřebovala obnovit rovnováhu dřív, než její matka ztratí ve Vanceových očích veškeré postavení. Nasadila jemný, starostlivý úsměv a ujala se role sladké mírotvorkyně.

Sloane nalila sklenici vody a posunula ji doprostřed stolu. „Ale no tak, mami, tati. Freya se k nám zrovna vrátila. Je jasné, že se cítí trochu rozrušená a v defenzivě. Nedělejme z komára velblouda, ano? Pojďme se v klidu společně najíst.“

Její medový hlásek mistrně nabídl Corinne únikovou cestu, zatímco z Freyi nenápadně udělal bezohlednou divošku zralou na potíže. Vance povolil strnulé držení těla. Na Sloanina slova přikývl a hněv z něj vyprchal. Pohlédl na Freyu, která si už mezitím nenuceně nakládala pečené maso, jako by k žádné výbušné hádce nikdy nedošlo.

Vance vzal do ruky stříbrný nůž a vidličku. „O Sloane se ví, že je jednou z nejvybranějších mladých dam v Oakhavenu. Ví, jak se ve vyšší společnosti správně chovat. Mohla by ses od ní leccos přiučit. Teď, když jsi zpátky u naší rodiny, by ses podle toho měla začít chovat. Žádné další takové divoké venkovské móresy. Očekávám, že budeš vystupovat důstojně.“

Pronášel to kázání s těžkým povzdechem. Zněl přesně jako moudrý, starostlivý otec, který se snaží vlídně usměrnit svéhlavé dítě. Freya však skrz tu odpornou masku viděla naprosto jasně. Každé jednotlivé slovo pálilo jako hrubá sůl vetřená do otevřené rány.

V minulém životě jeho lžím věřila. Myslela si, že pro ni doopravdy chce to nejlepší. Snášela nekonečná kázání a nesplnitelné požadavky. Přesvědčila samu sebe, že její bolestné oběti jsou nezbytné pro vyšší dobro rodiny Lockwoodových. Hrála poslušnou dceru. Dělala neustálé ústupky, které jí drásaly vlastní duši. Spolykala nespočet ponížení, jen aby si od tohoto vypočítavého muže vysloužila jediné souhlasné kývnutí.

Všechny ty zoufalé oběti vedly k brutálnímu konci. Vysál ji do morku kostí. Ve jménu rodinné povinnosti z ní vyždímal samotný život. Vyžadoval, aby se vzdala svého času, důstojnosti i budoucnosti, jen aby mu pojistila obchodní dohody. Když její pověst ležela v troskách a ona ztratila jakoukoli užitečnost, ani vteřinu neváhal a odepsal ji. Bez mrknutí oka ji předhodil bandě bezohledných, odporných darebáků. Dokonce i když se potácela na pokraji bídné smrti, Vance z její existence těžil dál. Vymáčkl z jejího zmučeného těla i poslední kapku užitku pro zisk své firmy.

Teď už znala jeho pravou povahu. Byl to bezcitný parazit v dokonale padnoucím obleku. Své děti vnímal jen jako čísla v účetní uzávěrce.

Freya ho ani nepoctila pohledem. „Takhle jsem vyrůstala celý život. Pokud se vám má přítomnost nelíbí, sbalím si věci a ještě dnes večer odejdu.“

Vance sebou trhl. Ve tváři mu zaškubalo, jak mu v hrudi vzplála panika. Vynaložil příliš mnoho času a úsilí na to, aby ji našel. Potřeboval ji jako pěšáka pro své budoucí obchodní aliance. Za nic na světě ji nemohl nechat odejít.

Vance ze sebe vymáčkl křečovitý smích. „Nebuď směšná. Jsi má dcera. Dalo mi dost práce tě najít a přivést domů. Jsi tu vítaná. Chci jen to nejlepší pro tvou budoucnost.“

Znovu si dramaticky povzdechl, aby zamaskoval svůj kvapný ústup. „Dobrá. Dělej si, co chceš.“

Sloane láskyplně ovinula paže kolem Vanceova širokého ramene. „Vidíš, Freyo? Táta tě má rád. Hrozně moc se mu stýskalo. Dokonce mi dal tohle jméno, protože zní skoro stejně jako to tvoje. Všechny ty roky ke mně byl tak úžasný. Dělal to všechno jen proto, aby si vynahradil, že jsi tu nebyla.“

Vance se tiše uchechtl. Zvedl ruku a něžně Sloane pohladil po vlasech. Hleděl na ni, jako by byla jeho drahocennou malou princeznou. Vytvářel dokonalý, odporný obrázek otcovské něhy.

Freya pocítila, jak jí hruď sevřela náhlá tíseň. V krku se jí usadila směsice přetrvávajícího smutku a těžké frustrace. Byla jeho pravou krví. Byla jeho skutečnou dcerou. Sloane nebyla nic než nevlastní dcera, kterou do domu přivedla Corinne. A přesto se k ní choval, jako by byla středem jeho vesmíru. Na své vlastní tělo a krev pohlížel jen jako na postradatelný nástroj pro své obchodní intriky. Proč mu tolik záleželo na cizím člověku? Proč ji tehdy před lety vůbec ztratil? Kde byla její skutečná matka, když se tahle fraška odehrávala?

Vítr emocí hrozil prolomit její ledovou fasádu. Než však Freya stačila zpracovat těžké otázky, které jí ležely na mysli, Sloane změnila držení těla. Nasadila masku bezelstné nevinnosti a připravila se sklapnout svou další past.

Sloane se sladce usmála. „A mimochodem, tati... Už jsi zařídil, do jaké školy bude Freya chodit?“