Shrnuti
"BLÍŽÍ SE! 10 zraněných vlků a 3 Lykani!" křičí mi do hlavy Sophie, moje nejlepší kamarádka, náš alfa. "LYKANI?! Řekla jsi LYKANI?!" "Ano, Vero! Jdou sem! Připrav lidi." Nemohla jsem uvěřit, že dnes večer skutečně máme Lykany. Říkali mi, když jsem vyrůstala, že Lykani a vlci jsou smrtelní nepřátelé. Pověsti také říkaly, že aby ochránili svou čistou krev, Lykani se nesmějí po generace ženit s vlky. Byla jsem stále překvapená, ale už jsem nemohla nechat svou mysl bloudit. Jsem lékařka. Do dveří pohotovosti vrazí těžce zraněný vlkodlak a drží v náručí vlka v bezvědomí. Pospíchám k nim a sestry, které už jsou v šatech a na podpatcích, jim přicházejí na pomoc. Co se to sakra stalo? Otočím svou plnou pozornost k těžce zraněnému Lykanovi a na okamžik, jako bych cítila jeho zpomalující se tlukot srdce ve své vlastní hrudi. Zkontroluji mu životní funkce, zatímco ho sestra neochotně připojuje ke všem přístrojům. Když položím ruku na jeho hlavu, abych mu zvedla víčko a zkontrolovala reakci zornic, cítím, jak mi pod konečky prstů probíhá elektřina. Cože...? Bez varování se mu prudce otevřou oči, což mě vyleká a oběma nám vystřelí tepová frekvence do závratných výšin. Intenzivně se na mě dívá; nikdy bych si nemyslela, že ty oči patří muži, který sotva žije. Šeptá něco příliš potichu, abych to slyšela, přiblížím se a když zašeptá znovu; jeho EKG ukazuje rovnou čáru a moje hlava se točí. Řekl právě... moje spřízněná duše? (Můj Bůh, za boží milosti...)
