Shrnuti
*PŘÍJEM!* Zpanikařený hlas mého Alfy roztříští ticho mé mysli skrze smečkové pouto.
Jsem třiadvacetiletá anomálie bez vlka. Nikdy v životě jsem se nedokázala proměnit a mým jediným útočištěm je post primářky na klinice naší smečky. Dnešek měl být poklidným a hladkým přechodem do mé nové funkce.
Pak se ale těžké dveře pohotovosti s rachotem rozletí dokořán.
Na mou bez poskvrnky čistou kliniku se vlije doslova krvavá lázeň. Do světla zářivek jsou dovlečeni tři obrovští, těžce zranění lykani – naši zapřísáhlí a brutální nepřátelé. Na hranicích je zdecimovala děsivá neviditelná bestie a ten nejmohutnější z válečníků je jen pár vteřin od smrti. Jeho hruď je na cáry rozdrásaná od drápů a jeho dech připomíná vlhké, hrůzostrašné chroptění.
Celý lékařský personál v absolutní hrůze ucouvne. Ale já jsem lékařka. Polknu strach a přistoupím k traumatologickému lůžku.
„Potřebuji reakci zornic,“ zavelím pevným hlasem, i když se mi třesou ruce.
V tu samou vteřinu, kdy se konečky mých prstů dotknou jeho žhnoucí kůže, mi přímo páteří projede prudký, oslepující elektrický výboj. Bez varování se mu doširoka rozevřou oči. Jsou pronikavé, divoké a až příliš podmanivé na muže, ze kterého právě vyprchává život.
Srdeční monitory kolem nás se propadnou do chaotického, zběsilého rytmu. Jeho zakrvácené rty se pootevřou a on vynaloží úplně poslední zbytek sil, aby zašeptal jediné, naprosto nemožné slovo – přesně ve chvíli, kdy křivka na monitoru přejde v rovnou čáru provázenou nepřetržitým, pronikavým pískotem.
*Družka.*
