Shrnuti
Byla jsem pro smečku tím největším otloukánkem. Zostuzenou otrokyní. A tragickou hrou osudu i předurčenou družkou našeho nemilosrdného dobyvatele, Alfy Kaelena.
Po jedné noci plné živočišného odevzdání jsem si bláhově myslela, že jsem nalezla spásu. Místo toho se na mé pohmožděné, označené tělo podíval s naprostým odporem.
„Je naprosto vyloučeno, aby mou družkou byla špinavá otrokyně.“
Jeho kruté odmítnutí zpřetrhalo naše posvátné pouto a zabilo mou vlčici, čímž ze mě zanechalo jen zlomenou lidskou schránku. Osud má ale zvrácený smysl pro humor. Krátce poté, co se mi zhroutil svět, jsem zjistila, že čekám jeho dvojčata. S vědomím, že by svůj „omyl“ nemilosrdně zahladil, aby se mohl oženit s urozenou Lunou, jsem utekla do lidského světa.
Kolem svého srdce jsem vystavěla hradby. Stala se ze mě zdravotní sestra. Konečně jsem byla v bezpečí.
Osud si se mnou ale ještě hrát nepřestal.
„Musím tě dostat z dohledu,“ zašeptala jsem a horečně za sebou táhla těžkého, krvácejícího muže, který se zhroutil v postranní uličce.
Když se jeho bezvládná hlava zvrátila dozadu, matné světlo pouliční lampy ozářilo jeho neskutečně pohlednou tvář. Srdce se mi zastavilo.
Byl to Kaelen. Otrávený, bezmocný a pomalu krvácející k smrti přímo přede mnou.
Ruce se mi třásly, když jsem se skláněla nad jeho hrudí, která se svírala v agónii. Tyran, který mi zničil život, je teď zcela v mé moci.
„Zachraň mě...“ zanaříkal. Jeho zlaté oči se pootevřely, aniž by měl sebemenší tušení, že žena, kterou prosí, je právě ta družka, kterou zavrhl – a že skrývá jeho největší tajemství.
