Odmítnutí mého osudového bety

„Nemůžu tě přijmout za svou družku—“ začne a z jeho temných očí čiší chladný odpor, zatímco přechází po lesní mýtině. „Odmítám tě.“

Nedovolím mu, aby mě připravil o poslední zbytek důstojnosti. Nenechám se odhodit jako odpad. Narovnám ramena, podívám se budoucímu Betovi přímo do očí a nechám svůj hlas zaznít tichou nocí.

„Já, Thalia Corvin, tě odmítám, Beto Torine Jaxi Vargo, jako svého druha.“

Ztuhne. Dech je mu prudce vyražen z plic, když ho mučivá palčivost zpřetrhaného pouta srazí na kolena. Ruce mu vyletí k hrudi a jeho oči – kdysi plné nenávisti – se nyní tříští surovou, obnaženou bolestí.

Otočím se k němu zády. „Teď přijmi mé odmítnutí.“

***

Celých deset vyčerpávajících let byla Thalia fackovacím panákem smečky Obsidiánového měsíce. Viněna z tragické smrti své matky, byla vlastním otcem Alfou a bratrem označována za vadnou zrůdu. Její jedinou nadějí na spásu bylo nalezení osudového druha. Když ji však Měsíční bohyně spojí s Torinem, bezcitným budoucím Betou smečky, on ji nemilosrdně odhodí, aby si ochránil své politické postavení.

Thalia se však odmítne zlomit a uštědří mu odmítnutí jako první, čímž ho donutí žadonit. Její noční můra však teprve začíná. Když je jako pouhá hračka prodána sadistickému Alfovi ze znepřátelené smečky, je zahnána až na samý okraj propasti. Nemají ale nejmenší tušení, že se její dlouho dřímající vlčice konečně probudila – a vzácná, královská krev kolující v jejích žilách se chystá rozpoutat děsivou pomstu.

Přežije smečka hněv dívky, kterou zničila? A co se stane, až si Beta uvědomí, že zahodil tu nejmocnější vlčici na světě?