Posedlost obávaného alfy ženou s křivkami

„Žádný alfa nechce lunu, která vypadá jako ty... Kdybys zhubla, možná bys byla aspoň trochu k světu.“ To byla poslední slova, která mi můj osudový druh, alfa Malachi, s úšklebkem vpálil do tváře, než mi roztříštil duši. Byla jsem Briar, baculaté, nemanželské tajemství smečky. Přijala jsem jeho odmítnutí a spolkla tu agónii, abych přežila další den jako služka své vlastní rodiny.

O dva měsíce později, dohnaná až na samou hranu, moje vlčice překročila nepřátelské linie na území Shadowrocku. Právě tam jsem narazila do stěny z čistých svalů. Alfa Kaelen. Nejneúprosnější a nejobávanější muž v celém kraji.

Obrnila jsem se. Už je to tady, další odmítnutí. „Ať už to máme za sebou,“ zašeptala jsem a sklopila oči ke svým nohám. „Prostě mě odmítni, ať můžu jít.“

Místo toho mi mohutná, mozolnatá ruka jemně zvedla bradu. Křišťálově modré oči hořely intenzivním, majetnickým ohněm. „Odmítnout tě? Proč sakra bych to dělal, družko?“ Jeho hluboký jižanský přízvuk mi vyslal mráz přímo do morku kostí. „Jsi kurva nádherná. A ten parchant, co tě nechal jít, za to zaplatí životem.“