Nárok na náhradní dvojče

Stojací hodiny odbily půlnoc a zpečetily můj osud naprostého selhání smečky. Dole na nádvoří stála v třpytivém stříbře má zlatovlasá sestra, mé dvojče, a vyhřívala se v obdivu naší smečky. Byla tou nejsilnější, bezchybnou vyvolenou, co čekala, až si ji Alfa Kaelen vezme za svou. Já byla jen náhradnicí bez vlka, skrývající se ve stínech své ložnice v hadrech posetých skvrnami od bělidla.

Když ale odpočet skončil, brutální Alfa se na svou vládnoucí královnu ani nepodíval.

Jeho smrtící, temné oči střelily nahoru k mému oknu v prvním patře a roztříštily tak veškerý prostor mezi námi. Z hrudi se mu vydralo majetnické zavrčení, jež otřáslo zemí, zavibrovalo sklem a proniklo mi až do morku kostí.

Dech se mi zadrhl, když do mé duše mocně udeřilo prastaré, zapovězené pouto druhů. Neměl být můj. Byl to můj nejlepší přítel, muž, kterému zákon nařizoval spojit se s tou nejsilnější samicí. Nyní však divoký hlad planoucí v jeho očích sliboval, že s radostí spálí celou smečku na popel, jen aby získal svou pravou družku – to vadné dvojče, kterým všichni opovrhovali.