Roztříštěné uhlíky: Pronásledován Bratrstvem

Bylo mi třináct, když jsem zjistila, že láska je jen zbraň maskovaná jako slib.

Sedávala jsem na střeše pod hvězdami s Lachlanem, schoulená v jeho náručí, a věřila, že on a další čtyři kluci z Crimson's Fire Riders budou navždy mým bezpečným přístavem. Byli to moji ochránci. Moji nejlepší přátelé.

Až do dne, kdy jimi být přestali.

Přechod z hýčkaného přívěšku v opovrhované břemeno se udál přes noc. Když si má matka vzala nelítostného klubového vymahače, kluci, kterým jsem věřila nejvíc, se ke mně otočili zády. Nechali mou zlou nevlastní sestru šířit její lži. Přehlíželi modřiny, které mi rozkvétaly na kůži. Předali mě krutému manželovi a životu v absolutním utrpení a dali ruce pryč od zlomené dívky, kterou přísahali chránit.

Trvalo mi roky naplánovat útěk. Své růžové brýle jsem vyměnila za falešné jméno, zástěru servírky a ošuntělý byt v zapadákově, kde se nikdo na nic neptá. Přežila jsem díky tomu, že jsem se držela při zemi, nikomu nevěřila a každé ráno splachovala duchy své minulosti do odpadu vařící vodou.

Konečně jsem mohla dýchat. Konečně jsem byla volná.

Až do dnešního večera.

Nevím, proč v mém zchátralém bistru v Nebrasce sedí motorkářský klub ze západního pobřeží. Nevím, proč můj rajón najednou zaplnily kožené nášivky přesně toho klubu, který mě zničil.

Když se Lachlanovy chladné, zelené oči střetly s mými, přestalo mi bít srdce. Díval se na mě prázdným pohledem cizince. Ani slovo. Ani náznak poznání.

Instinkt mi velí sbalit ukrytou hotovost, popadnout kočku a prchat, dokud mi v nádrži nedojde benzín. Ale ochromující strach, který mi šeptá do ucha, vypráví jiný příběh. Vymahači jako Lachlan na náhody nehrají.

Pokud mě nepoznal, mám pár hodin na to, abych zmizela z povrchu zemského.

Ale pokud ano... Bože, jestli je to celé jen chorá, zvrácená hra... pak si pět kluků, kteří mě zlomili, konečně přišlo vyzvednout to, co zbylo z mé duše.