Smrtící milost: V moci noci

Jeho mohutné tělo mě tiskne k hrubé kůře dubu a zastiňuje měsíční svit. Měla bych bojovat. Jsem Kincaidová, nejsmrtonosnější lovkyně své generace, a přesto se mi nohy třesou ze zcela jiného důvodu. Jeho chladné prsty přejíždějí po linii mé čelisti a páteří mi projíždí hříšné, elektrizující zachvění. Když jeho tesáky ostré jako břitva zavadí o pohmožděnou, citlivou kůži mého krku – přesně o to místo, které si přivlastnil teprve včera –, zatají se mi dech. Chci křičet, proklínat ho za ten masakr v nemocnici, ale jakmile se jeho rty otřou o mé ucho, můj odpor se rozplyne v zakázaném, děsivém žáru.

„Budeš patřit mně,“ zavrní a hluboké chvění jeho hlasu mi otřásá samotnými kostmi.

Měla jsem ho zabít. Takové bylo neúprosné pravidlo Velké rady. Jenže ve chvíli pošetilého soucitu na hřbitově jsem tomuto úchvatnému upírovi z rodu Nati nabídla svou vlastní krev, abych zahojila jeho smrtelná zranění od stříbra. Myslela jsem, že ušetřím nevinnou oběť. Netušila jsem, že krmím dechberoucí monstrum, které mě bude stopovat temnými lesy, aby vymohlo dluh, k jehož zaplacení jsem nikdy nesvolila.

Dědička největšího rodu lovců upírů je nyní vydána na milost a nemilost témuž tvorovi, kterého osvobodila. Zná má tajemství. Zná krvavý odkaz mé rodiny. A když zatíná tesáky do mých žil, aby mě stáhl do temné propasti, uvědomuji si tu trýznivou, překrásnou pravdu: Už nejsem dravec. Jsem jeho nejcennější kořist.