Shrnuti
„Jsem bůh, kterého se děsí, a přesto sis mě tu hýčkala jako křehkého mazlíčka,“ zahučel a na rtech mu pohrával temný úšklebek. Jeho ohnivé, rubínové oči – ty samé oči z chrámových rytin – klouzaly po každé křivce mého rozechvělého těla. Ten malý, zraněný černý had, kterého jsem zachránila v lese, byl pryč. Nahradil ho obrovitý muž, ze kterého sálala prastará, děsivá síla. Srdce se mi rozbušilo, když udělal krok blíž a jeho zlatočervený zrak do sebe bezostyšně vpíjel můj strach.
„Nabídla jsi mi své lesní plody, Aurelio. Teď si vezmu to, co mi patří.“ Vzplanula jsem hněvem. Nenáviděla jsem ten arogantní rozkaz v jeho hlase. Nenávidím ho.
Aurelii by ani v těch nejdivočejších snech nenapadlo, že záchranou krvácejícího plaza se navždy připoutá k Aetherisovi, nemilosrdnému Dračímu bohu říše. Sama opovrhovaná pro své vlasy barvy půlnoci a šedé oči chtěla jen přežít a nakrmit svého malého bratříčka. Aetheris přísahal, že nikdy nedovolí, aby se nějaký smrtelník dotkl jeho božského srdce. Lidé byli krutí a chamtiví a on jen s uspokojením sledoval, jak hynou. Ale osud měl jiné plány. Vzal na sebe převlek, aby podrobil zkoušce zkažené vesničany, a nakonec ho zachránila právě ta dívka, které ubližovali ze všech nejvíc. Oni ji měli za prokletého bastarda, ale pro něj byla tou největší spásou.
