Přísaha tesáků a stříbra

Dante: Už déle než století vládnu Garnet Peaku s chladnou, vypočítavou přesností. Moje domluvené manželství s princeznou Rosou je jen nutnou politickou noční můrou a nekonečné šarvátky poražených smeček měňavců pro mě nejsou ničím víc než jen šumem v pozadí. Tedy až do chvíle, než se v mém trůnním sále objevil alfa Gideon a zbaběle mi nabídl svou dvanáctiletou dceru, aby tak smazal svůj drtivý válečný dluh. Byl jsem připraven ho na místě popravit. Vtom však předstoupila ona. Maevia. Alfova nejstarší dcera. Vlasy jako nespoutaný požár, oči jako roztříštěné smaragdy a páteř z ryzí oceli. „Vezmi si místo ní mě,“ prohlásila odhodlaně, zatímco vlastním tělem zaštítila dítě a vzepřela se své zrádné rodině. Za celé své nesmrtelné věky jsem neviděl takovou bezhlavou, dechberoucí odvahu. Myslí si, že jsem netvor, který ji uvězní v temnotě a vysaje z ní život do poslední kapky. Věří, že její život skončil. Netuší však, že se právě stala tím nejpodmanivějším stvořením na mém hradě. Můj dvůr je hnízdem zmijí a má snoubenka hotovou katastrofou, ale já nedokážu myslet na nic jiného než na tu vzdorovitou vlčí měňavku, která pohlédla smrti do očí, aniž by mrkla. Odvedl jsem ji jako zajatkyni, aby splatila dluh. Teď bych však klidně vypálil vlastní království do základů, jen abych z ní udělal svou královnu.