Shrnuti
„Budeš mě prosit, abych si tě přivlastnil, Verdant. Protože mi patříš už od svých sedmi let.“
Před šestnácti lety moji rodiče přivedli domů monstrum. Bylo mu dvanáct, tělo měl pokryté tetováním a oči chladné jako márnice. Nechtěl si hrát. Nechtěl být součástí rodiny. Když málem ubil mého nejlepšího kamaráda k smrti, zmizel ve stínech a zanechal po sobě jediný zašeptaný slib: „Moje.“
Teď, ve třiadvaceti, jsem si myslela, že jsem konečně v bezpečí. Buduji si kariéru módní návrhářky a snažím se nechat noční můry za sebou. Jenže stíny mají zuby. Každý muž, který se na mě odváží jen podívat, skončí zmlácený. Každé rande končí v krvi. Pronásleduje mě přízrak.
Pak ten přízrak vystoupil na světlo.
Už to není jen ten děsivý kluk z mého dětství. Je to Nihilus – Řezbář. Ten nejkrutější a nejkrvežíznivější král podsvětí. A nevrátil se, aby se omluvil. Vrátil se, aby si vybral svou daň.
Uvězněná v jeho pozlacené pevnosti, zbavená svobody a spoutaná jeho zvrácenými pravidly, měla bych ho nenávidět. Měla bych se bát toho koženého obojku, který mi upíná kolem krku, té opojné vůně cedrového dřeva a whisky i těch temných, hříšných věcí, které po mně v posteli vyžaduje.
Ale ta děsivá pravda? Ten ďábel přesně ví, jak mě donutit křičet jeho jméno. A útěk před ním je možná to jediné, co už ve skutečnosti udělat nechci.
