Shrnuti
Studený kov obojku se mi zamkl kolem krku. Pod ostrými světly pódia mě hltaly stovky hladových očí. Byla jsem jen lidský sirotek, prodaný v den svých osmnáctých narozenin jedinou rodinou, jakou jsem kdy poznala. Dražební bitva však dlouho netrvala. Skončila v okamžiku, kdy podzemním sálem otřásl ohlušující řev. „Biologicky jsi předurčena být naše.“ Ten hlas nepocházel z reproduktorů. Rezonoval mi přímo v lebce, prosycen krutým, prvotním násilím. Najednou jsem nebyla jen otrokyní určenou k prodeji. Byla jsem zamčená v přepychové ložnici, přitisknutá mezi dvěma urostlými, neskutečně pohlednými muži se žhnoucíma rudýma očima. Byla to dvojčata. Monstra, která by muži přerazila ruku jen za to, že by na mě byť jen pohlédl. A tvrdili, že vůbec nejsem člověk. Že jsem poslední žijící princezna zmasakrované vlčí smečky. „Do lidského světa se už absolutně nikdy nevrátíš,“ přikázal ten chladnější z nich a palcem mi zatlačil do chvějícího se stehna. „Jsi naše společná družka.“
