Hříšné sliby: Přivlastněna přízrakem Bratvy

„Udělala bys všechno, o co tě požádám, jako poslušná manželička?“ provokuje mě Roman tichým, nebezpečným šepotem a jeho mozolnatý palec zvolna přejíždí přes můj chvějící se spodní ret. Zadrhnu se v dechu a veškerý vzdor ve mně uhasíná, jakmile se jeho pronikavé, smrtící zelené oči zabodnou do mých. „Běž si odpočinout, ptičko. A až se mě příště zeptáš, co chci, postarám se o to, abys padla na kolena a žadonila, abych ti to prozradil.“

To, že mě v den mých jednadvacátých narozenin prodali sadistickému italskému mafiánovi, měla být ta nejkrutější zrada. Jenže těsně předtím, než stihnu říct své „ano“, se těžké chrámové dveře s tříštěním rozletí. Na scénu přichází Roman Sokolov – bezohledně přitažlivý, hustě potetovaný dědic bratvy, který měl ležet dva metry pod zemí. Nejenže je naživu; přišel si brutálně vybrat krevní dluh, který můj otec upsal, když jsem byla ještě dítě.

Unesená přímo od oltáře a uvězněná v jeho rozlehlém, těžce opevněném středomořském sídle, musím přežít po boku muže, který je stejně smrtící jako omamný. Roman je zrůda v oblecích šitých na míru, ale nečekaná rodinná tvář jeho temného impéria – včetně rozkošné pětileté holčičky s navlas stejnýma zelenýma očima – vychýlí celý můj svět z rovnováhy. Přísahala jsem, že se pro svého věznitele nikdy nestanu pouhou loutkou. Když se však přízrak ruského podsvětí rozhodne, že nechce jen mou vynucenou ruku, ale mé absolutní, tělesné odevzdání, to největší nebezpečí nepředstavují nabité zbraně všude kolem mě. Je jím ten spalující, nepopiratelný žár, který se mi rozhoří v žilách pokaždé, když mě nazve svou.