Divoká spása

Když jsem utíkala ze svého rozlehlého předměstského vězení, s rozbitou tváří a jen s tím, co jsem měla na sobě, zbývalo mi jediné místo, kam se schovat – přímo v drsném, nebezpečném teritoriu motorkářského klubu Spartans.

Můj odcizený bratr je prezidentem klubu. Ale není to on, kvůli komu se mi divoce rozbuší srdce a roztaje celé nitro.

Tím mužem je Ryder Cross.

Sergeant-at-Arms klubu. Neochvějně loajální, hustě potetovaný a bezohledně brutální nejlepší přítel mého bratra.

Je to skoro dvoumetrová hora kůže a smrtících příslibů. A od chvíle, kdy mé ztýrané tělo překročilo jeho práh, sledují jeho pronikavě zelené oči každý můj krok. Říká mi „andílku“. Tvrdí, že mě jen chrání před tím psychopatickým monstrem, které mě pronásleduje.

Ale způsob, jakým se na mě dívá ve tmě? V tom není jen touha chránit. Je to naprostý, nepopiratelný hlad.

***

Ohlušující řev baru ztichl do hrobového ticha vteřinu poté, co po mně opilý motorkář natáhl svou špinavou ruku.

Než jsem stačila zalapat po dechu, obrovská síla mrštila toho muže obličejem přímo na podlahová prkna. Těžká barová stolička se roztříštila na kusy.

Ryder obkročmo zalehl jeho hruď a silnými, inkoustem pokrytými prsty mu sevřel hrdlo. V syté zeleni jeho očí planul děsivý, nezkrotný vztek.

„Dotkni se jí, ještě jednou se na ni jen křivě podívej, a vytrhnu ti hrtan,“ zavrčel Ryder a ten hrdelní zvuk zavibroval i podlahou. „Rozumíš mi?!“

Muž škrábal po Ryderově ocelovém sevření a v čiré panice přikyvoval.

Ryder ho odstrčil a narovnal se do své plné, hrozivé výšky. Těžce oddechoval, když se otočil ke mně. Smrtící, nepříčetný vztek v jeho tváři během zlomku vteřiny roztál a nahradil ho temný, majetnický žár, ze kterého se mi podlomila kolena.

Natáhl se přes lepkavý mahagonový bar. Jeho drsný palec neuvěřitelně jemně přejel podél mé čelisti a vyslal mi po páteři spalující zachvění.

„Tady ti nikdo neublíží,“ zamumlal a v jeho hlubokém hlase rezonoval nebezpečný slib. „Dokud dýchám, tak ne, andílku.“