Družkou alfa čtyřčat

„Našli jsme tě, malá válečnice.“ Ve tmě se prolnuly čtyři hluboké, nebezpečné hlasy. Zahnali mě do kouta a jejich pohlcující, omamná vůně Alf mě zcela obklopila. „Jsi naše.“

Jmenuji se Raven. Bez rodičů. Bez postavení. V nemilosrdné smečce Šarlatového měsíce jsem jen sirotek – postradatelná zbraň. Nikoho nepotřebuji. Mými jedinými společníky jsou krev, špína a párové meče, kterými masakruji odpadlíky. Vždycky jsem si myslela, že budu bojovat a zemřu sama jako zapomenutá válečnice v první linii.

Až do mých osmnáctých narozenin, kdy se všechno naprosto vymklo kontrole.

Jaxon, Ryder, Cole a Zane. Alfí čtyřčata z Obsidiánové smečky. Divocí, smrtící a vražedně přitažliví. Jsou tou nejvyšší trofejí, po které touží každá vlčice, a nejobávanějšími budoucími vládci našeho světa.

Když mě Osudové pouto sváže s těmito čtyřmi nebezpečně mocnými muži, mým prvním instinktem je útěk. Přežila jsem jen díky své neústupné nezávislosti a odmítám se klanět jakémukoli arogantnímu Alfovi! Ale oni neberou „ne“ jako odpověď. Neúnavně mě pronásledují a uzavírají mě do klece své šílené majetnickosti a divoké oddanosti.

Osud si se mnou ale ještě nepřestal zahrávat. Když hrozí, že prastará temnota pohltí náš svět, a lidé, kteří mě kdysi zneužívali a zavrhli, se mi pokusí všechno vzít... v mé krvi se probudí něco mnohem staršího a děsivějšího než vlk.

Nejsem jen osudová družka čtyř mocných Alfů. Když mi stíny Podsvětí tančí na konečcích prstů a samotné hvězdy se třesou před mým zjevením, celý svět si velmi brzy uvědomí jedno:

Mysleli si, že si nárokují zlomenou, osamělou vlčici. Neměli ani tušení, že probouzejí... skutečnou Bohyni podsvětí.

„Chcete si mě přivlastnit?“ ušklíbla jsem se, setřela si krev ze rtu a tasila své párové meče. „Nejdřív uvidíme, jestli to vy Alfové vůbec přežijete.“