Shrnuti
„Ani muk, nebo tě zabiju.“
Měla jsem uhořet na popel. Místo toho jsem se probudila v posteli monstra.
Abych zachránila svého bratra v kómatu před naší zrádnou rodinou, nabídla jsem se jako obětní beránek. Zaujala jsem místo své rozmazlené nevlastní sestry ve Zkoušce Ignis – smrtícím magickém infernu, které má vybrat nevěstu pro valeriánského korunního prince v kómatu. Po celá staletí vstupovaly lidské dívky do ohně a už se nikdy nevrátily.
Čekala jsem smrt. Nečekala jsem, že projdu plameny bez úhony, označená jako první královna po staletích a vržená do honosného, smrtícího Panovnického křídla paláce.
Největším šokem však nebylo přežití zkoušky. Byl to muž ležící v královské posteli.
Bastian, děsivý obsidiánový valeriánský princ, není v kómatu. Je velmi bdělý, smrtelně pohledný a tiskne mi dýku k hrudi.
Myslí si, že jsem rozmazlený, vyděšený člověk hrající politickou hru. Já si myslím, že je to arogantní, vrčící bestie. Abychom přežili v hnízdě zmijí na jeho dvoře a v říši překypující smrtícími tajemstvími, uzavřeme nebezpečnou dohodu: budeme předstírat manželství, tajit jeho probuzení a nikomu nebudeme věřit.
Jenže Bastian je dravě majetnický a střeží temnotu, která by mohla rozervat říše na kusy. Čím déle zůstávám uvězněna v jeho komnatách, tím těžší je ignorovat to spalující, prastaré pouto mezi námi – přitažlivost, která našeptává, že jsme se milovali už v tisíci předchozích životech.
Nejsem obyčejný člověk. Oheň mě nezabil... probudil ve mně něco prastarého. A zatímco se vrahové stahují, jedinou věcí stojící mezi mnou a smrtí je ten nejnebezpečnější predátor v říši.
Nazývá mě svou manželkou. Svou Ignatií. A raději spálí svět na popel, než aby dovolil, aby mě mu kdokoli vzal.
