Shrnuti
(Evelyn)
Jsem tvor zvyku.
Znám brutální choreografii svého života: vydržet vyčerpávající hodiny v baletním studiu, ignorovat fyzickou bolest a vždycky odpustit Connorovi.
Je to zlatý chlapec naší školy. Omlouvá se okouzlujícími úsměvy a prázdnými sliby, a já předstírám, že to stačí.
Ale odpouštění začíná být vyčerpávající.
Když mě Connor nechá bez pomoci napospas těm nejhorším tyranům ze školy, něco se ve mně nadobro zlomí. A jediný, kdo si té trhliny všimne, je jeho spoluhráč Harrison.
Vysoký, tichý, s nenuceným úsměvem a očima, které toho vidí až příliš. Nebojí se té chaotické a stresující reality, kterou se tak usilovně snažím skrývat.
K smrti se bojím, že ztratím rovnováhu.
Ale s Harrisonem jsem možná připravená padat.
**
(Harrison)
‚Umírá mu přímo před očima, a on to ani nevidí.‘
Tahle myšlenka mi běží hlavou pokaždé, když se podívám na Evelyn Vanceovou. Je to mistrovské dílo zabalené do sportovních tejpů a pohmožděných prstů na nohou. Žene se až na samou hranici svých sil, zatímco můj takzvaný kamarád si ani nevzpomene, že ji má vyzvednout.
Dnes na hodině jsem seděl vedle ní. Viděl jsem to vyčerpání v jejích očích. Viděl jsem, jak se jí chvějí ruce.
Nakreslil jsem si do sešitu hloupou příšerku jen proto, abych zjistil, jestli dokážu prolomit její masku.
Když se konečně zasmála, bylo to, jako by celá místnost vzplála.
Později na chodbě mi Connor věnoval jeden pohled. Tiché varování. *Je moje.*
Ale kluk, který nechá svou holku veřejně ponížit, nemá právo si na ni dělat nároky.
Vkládám se do toho.
